Textová verze | Mapa stránek
Struktura a adresář fakulty
Aktuality
O fakultě
Statut a předpisy fakulty
Základní dokumenty
Historie
Ročenky
Sborník k 75ti letům fakulty
Znak a jeho symbolika
Úřední deska
Studium
Přijímací řízení
Věda a výzkum
Ekonomické odd.
Zahraniční odd.
Akademický senát
Časopisy
Studentský farář
Odkazy
Poradenské a informační služby
Přístup k emailu
Studijní informační systém
Kalendář
Projekt VIA LUCIS
Vyhledávání
 

JOSEF LUKL HROMADKA (1889-- 1969)


Narozen 8. 6. 1889 v Hodslavicich, po gymnazijnich studiich v letech 1907--1912 studoval na evangelickych fakultach ve Vidni, Basileji, Heidelberku a Aberdeenu. V letech 1912--1918 vikarem na luterskych sborech ve Vsetine a v Praze, od roku 1916 tez studium na filosoficke fakulte University Karlovy v Praze, ukoncene promoci roku 1920. V letech 1918--1922 fararska pusobnost ve sboru Ceskobratrske cirkve evangelicke v Sonove. V roce 1920, po sve habilitaci pro vyuku systematicke theologie, jmenovan radnym profesorem na Husove cs. evangelicke fakulte bohoslovecke v Praze. Od roku 1927 vydava s E. Radlem mesicnik Krestanska revue. Koncem dvacatych let cesta do Indie a na Blizky vychod. V roce 1939 odchod do emigrace (Zeneva, Pariz) a zacatek pusobnosti na theologickych fakultach v USA: Union Theological Seminary (New York) a zejmena Princeton Theological Seminary, kde zustava jako katedrovy profesor pro apologetiku a krestanskou etiku az do sveho navratu do CSR v roce 1947. V letech 1948--1968 clenem ustredniho (od roku 1954 vykonneho) vyboru Svetove rady cirkvi, od roku 1957 viceprezidentem Svetove presbyterni aliance. V letech 1950--1966 dekanem Komenskeho evangelicke bohoslovecke fakulty v Praze. V roce 1956 cesta do Ciny. V letech 1958--1969 redaktorem theologickeho ctvrtletniku Communio viatorum a prezidentem Krestanske mirove konference. Behem let 1947--1959 obdrzel sedm cestnych doktoratu od zahranicnich theologickych ucilist. Po dovrseni osmdesati let (1966) odesel na odpocinek, zemrel 26. 12. 1969 v Praze.


Na systematickou katedru tehdy Husovy cs. evangelicke fakulty bohoslovecke v Praze se Josef Hromadka habilitoval spisem, jimz se vyrovnaval s liberalismem, ponechal si vsak z neho kriticke mysleni, vyrazne prokazane jiz na svych zahranicnich studiich. To zde zahy spojil s usilim o rehabilitaci klasicke linie dogmaticke reflexe, vychazejici z biblickeho zjeveni a soustredujici se na dilo a osobu Jezise Krista. Tuto linii nalezal v produkci prvnich krestanskych stoleti, zejmena vsak ve vrcholnych dilech reformace. Sve prvni studenty tak vedl jak k novemu kriticky prejnemu hodnoceni zakladanich utvaru predreformacni tradice (katolictvi, pravoslavi), tak i k novemu porozumeni pro vlastni reformacni dedictvi ceskeho evangelictvi, a to v cele jeho siri. V zapase s nacionalistickou interpretaci tohoto dedictvi a v orientaci domaci cirkve Slova na prorocky a apostolsky zaklad jejiho poslani, se zvlastnim porozumenim pro jeho aktualni spolecenske horizonty, mu byl vitanou pomoci nastup a paralelni zapas dialekticke theologie svycarske razby.


Pozdejsi generace svych posluchacu hledel Hromadka ziskat i pro svoji interpretaci globalne dejinneho vyvoje, k niz smeroval jiz za sveho americkeho pobytu a ktera byla ovocem jeho theologickeho usili dobrat se nejelementarnejsich ontologickych a dejinne-eschatologickych zakladu a predpokladu soucasneho deni. I ona je tak neodmyslitelnou soucasti jeho systematicko- theologickeho dila a odkazu.


Jako pedagog byl pro vetsinu svych posluchacu doma i ve svete zcela verohodny, pro mnohe strhujici. Svym neautoritarskym vystupovanim a svou schopnosti naslouchat pritahoval a inspiroval i mnohe sve kolegy.


Josef Lukl Hromadka, po druhe svetove valce nepochybne vudci osobnost stredoevropskeho protestantismu, pro sve ekumenicke pratele v Evrope i v Americe predstavoval nepreslechnutelny hlas evangelickeho krestanstvi v mocenske sfere "realneho" socialismu, ktere se uspesne vyrovnava s pokusenim hajit jen vcerejsi ci predvcerejsi duchovni hodnoty. Nesporne je, ze nejen dialog s marxisty, jemuz dal Hromadka podnet, ale i ty jeho postoje a ciny, ktere mu doma i v zahranici ziskaly mnoho odpurcu (jeho spoluprace se Svetovym mirovym hnutim, postoj k valce v Koreji a k udalostem v Madarsku v roce 1956, prijeti Leninovy ceny v roce 1958), vychazely z jeho interpretace autenticke krestanske existence v socialisticke spolecnosti, inspirovane theologickou starosti o to, aby krestane nezustali svym soucasnikum dluzni prorockou vizi, ale stali se naopak svou trvalou kritickou seberevizi vzpruhou a inspiraci silam, o kterych veril, ze se vydaly na cestu lidskeho pokroku.


Hromadkuv prorocky etos ovlivnil i mnohe z tech jeho zaku, kdo jeho vizi spolecenskeho vyvoje nesdileli a ktere jejich angazovany realismus vedl do rad politickeho dissentu. Jejich postoj vychazel z podstatne jineho chapani fenomenu moci, v mnohem byl vsak theologicky kongruentni s jeho vlastnimi vychodisky.


Bibliografie:

Katolicismus a boj o krestanstvi, Praha 1925

Masaryk, Praha 1930

Krestanstvi v mysleni a zivote, Praha 1931

Lutheruv odkaz, in: M. Luther, O svobode krestanske, Babylonske zajeti, Praha 1935

Calvin, in: J. Calvin, Kardinal a reformator, Praha 1936

Doom and Resurrection, Richmond-London 1945 (nemecky: Sprung ?ber die Mauer, Berlin 1961

Theologie a cirkev, Praha 1949

Prelom v protestantske theologii, Praha 1955 (3. vydani 1979)

Evangelium pro ateisty, in: M. Opocensky,...kdo veri, diva se dopredu, Praha 1989 (nemecky: Evangelium f?r Atheisten 1958)

Evangelim o ceste za clovekem, Praha 1958 (reedice 1986)

Podrobne bibliografie JLH jsou uverejneny:

JLH, Theologie a cirkev, Praha 1949, 369--398 (do roku 1949)

Sbornik O svrchovanost viry, Praha 1959, 129--141 (do roku 1959)

ThPr Krestanske revue 1960, 130--131 (do roku 1960)

Sbornik Pole je tento svet, Praha 1964, 115--120 (do roku 1962)

Sbornik Pravda a zivot, Praha 1969 (do roku 1968)

Bibliografii hlavnich knih a studii podava M. Opocensky, ...kdo veri, diva se dopredu, Praha 1989, 308--309


JAN MILIC LOCHMAN


Narozen 3.dubna 1922 v Novem Meste nad Metuji. Theologii zacal studovat v nezapomenutelnych kurzech pri Synodni rade za vedeni J. B. Soucka v r. 1943. Po osvobozeni presel na Husovu fakultu, pote na university v St. Andrews a v Basileji. Studie zakoncil doktoratem v r. 1948. Potom pracoval jako vikar evangelickych sboru na Kladne a v Rakovnice, odkud byl povolan jako spiritual do Husova bohosloveckeho seminare, po habilitaci v r. 1950 zaroven jako docent a od r. 1960 profesor na Komenskeho fakultu. V roce 1968 byl zvolen jako profesor systematicke theologie na univerzite v Basileji, kde prednasel (s vyjimkou roku 1968--9, kdy pusobil na Union Theological Seminary v New Yorku) az do roku 1992.


Kdyz byla v roce 1950 vytvorena Komenskeho fakulta, byl jeji profesorsky sbor slozen z theologu, kteri byli svymi durazy i zpusobem vyuky rozmaniti, pritom vsak pozoruhodne jednotni pokud slo o zakladni orientaci theologicke prace: bytostny, byt kriticky priklon k biblickemu zakladu a hluboky respekt pred "klasickou linii krestanstvi". Lochmanovi tu pripadl ukol prednaset "vseobecnou teorii nabozenstvi". Pojal jej v naznacenem fakultnim ramci jako pokus o theologicky zduvodnenou orientaci po svete nabozenstvi a predevsim filosofie v dejinach i soucasnosti. To znamenalo i konfrontaci s marxistickym myslenim, predevsim v te podobe, ktera byla v oficialni ideologii zamlcovana: s myslenim mladeho Marxe. Byla to zaroven priprava na dialog krestanu s dialogicky smyslejicimi marxisty v sedesatych letech.


Mezitim v roce 1960 presel jako nastupce prof. Hromadky tam, kam jej srdce vzdycky tahlo: na katedru systematicke theologie. V navazani na dosavadni praci prednasel napr. o obrazech cloveka, a to jak v nastinu biblickych zakladu, tak i ve vyrovnavani se s typy soudobe prirodovedecke a filosoficke antropologie. Krome toho slo ovsem v prednaskach i seminarich o pokus vykladat zaklady dogmatiky ve vsech jejich podstatnych aspektech.


Takrka cela leta pusobeni v Praze znamenala "dvojkolejne" pusobeni: vedle prace na fakulte pracoval jako spiritual a pozdeji reditel Husova seminare. Byla to mimoradna zaprez, v danych politickych pomerech zdroj mnohych starosti, ale take radosti z kazdodenniho styku se studenty, predevsim tam, kde se daly pokusy vytvaret spolecenstvi bohoslovcu nejen jako symbiozu spolecneho bydleni, nybrz i jako misto duchovniho a myslenkoveho tribeni a sdileni, jako osobity sbor.


Jinym vyraznym rysem prazskeho obdobi byl pro Lochmana pravidelny styk se sbory. Vetsinu nedeli kazal a prednasel po sborech evangelicke cirkve.


Zkusenost tohoto sepeti s konkretni cirkvi si s sebou nesl i na univerzitu v Basileji. Jeho oborem byla i zde systematicka theologie, coz ovsem v Basileji znamenalo: dogmatika, etika a uvedeni do filosofickeho mysleni. Tento rozsahly, tezko zvladatelny ukol mel svou vyhodu: nutil k respektu pred celostnou povahou mysleni viry, ktere nemuze abstraktne delit dogmaticke teze a eticke dusledky, ani theologii jako celek a pozornost k jinym typum mysleni. Po leta se pokousel o dialog uvnitr dogmatiky, spolu s kolegy H. Ottem a F. Burim (vyhranenymi mysliteli jineho zamereni), v ovzdusi ostrych konfrontaci, ale i trvaleho pratelstvi. Tri obsahle svazky Dogmatik im Dialog jsou toho dokladem. Vlastni publikacni cinnost Lochmanova se tykala, vedle rady prilezitostnych knih, zakladnich textu krestanstvi (tri svazky jeho male trilogie vychazeji po mnoha prekladech do jinych jazyku i cesky). Krome toho pokracoval v prednaskach o theologickych dejinach filosofie a v prilezitostnych vykladech o theologii ceske reformace.


Basilejska leta byla vyplnena i sirokym ekumenickym pusobenim, zapocatym jiz v Praze, a to na vsech rovinach: v Basileji, v celosvycarskem meritku a ovsem ve Svetove rade cirkvi a ve Svetovem reformovanem svazu.


Novym mimoradnym ukolem bylo pusobeni v sirsim kontextu univerzity, predevsim v petiletem pusobeni v rektoratu. Zde slo Lochmanovi o to, zvyraznit z jednoznacne theologickeho hlediska platnost klasicke idey univerzity, a to nejen v zakladni reflexi, nybrz v budovani struktur, ktere v dobe pokracujici izolace a specializace fakult podporuji mezifakultni dialog: "Theologie na areopagu: v tom vidim nas ukol na univerzite v Basileji i v Praze."


Bibliografie:

ThPr KR 1960, str.155nn (do r.1960)

Theol. Zeitschrift, Basel 1992, str.187nn (leta 1961--1991, pres 600 publikaci)

Bozi udel ve svete, Praha 1992, str.89n (udaje o prednaskach na jinych univerzitach)


LUDEK BROZ


Narozen 22. 5. 1922 v Praze. Po maturite na realnem gymnaziu ve Vrsovicich (1941) studoval evangelickou theologii nejprve v ilegalnich kursech Synodni rady (1941--45), pri soucasne sluzbe v CCE jako prozatimni diakon a ucitel nabozenstvi. Po valce zacal pod vlivem B. Hrozneho studovat semitskou filologii, theologii studoval v letech 1945--49 na Husove fakulte v Praze a na theologicke fakulte univerzity ve Strasburku. Od roku 1949 byl tajemnikem SR CCE pro vzdelavani laickych cirkevnich pracovniku a pro nekonfirmovane. Promoce na Komenskeho fakulte v r. 1961, v roce 1972 se zde habilitoval, byl jmenovan docentem pro obor systematicke theologie a poveren vedenim katedry. Profesorem jmenovan 1976. V r. 1986 mu univerzita v Zeneve udelila cestny doktorat theologie, 1988 byl jako hostujici profesor na univerzite v Dubuque (Iowa). V letech 1988--90 byl dekanem Komenskeho fakulty, 1990 odesel na odpocinek.


Jeho pedagogickou a badatelskou cinnost rozsahem prevysuje prace publicisticka, vydavatelska a organizacni. Redigoval Kostnicke jiskry (1946--49, zalozil Knihovnu KJ) a soubezne edici Jednoty bratrske Bratrska skola. Vedl i casopis Bible a kalich, bulletin Protestantske cirkve v CSR (1954--59), byl zakladatelem a redaktorem theologickeho ctvrtletniku pri Ekumenickem institutu Komenskeho fakulty Communio viatorum (1958--1990). Od roku 1969 byl odpovednym redaktorem a pozdeji reditelem nakladatelstvi Kalich. Od roku 1991 je vydavatelem nezavisleho ctvrtletniku pro otazky kultury a spolecnosti Metanoia, od roku 1993 i jeho ceske mutace (Ceska metanoia).


Jeho pedagogickou a badatelskou cinnost rozsahem prevysuje prace publicisticka, vydavatelska a organizacni. Redigoval Kostnicke jiskry (1946--49, zalozil Knihovnu KJ) a soubezne edici Jednoty bratrske Bratrska skola. Vedl i casopis Bible a kalich, bulletin Protestantske cirkve v CSR (1954--59), byl zakladatelem a redaktorem theologickeho ctvrtletniku pri Ekumenickem institutu Komenskeho fakulty Communio viatorum (1958--1990). Od roku 1969 byl odpovednym redaktorem a pozdeji reditelem nakladatelstvi Kalich. Od roku 1991 je vydavatelem nezavisleho ctvrtletniku pro otazky kultury a spolecnosti Metanoia, od roku 1993 i jeho ceske mutace (Ceska metanoia).


Jako neunavny a vynalezavy editor, reeditor a prekladatel (Casalis 1967, Cullmann 1976, Barth 1988 - se S. Vernerem) zpristupnoval ceskym ctenarum radu titulu theologicke, filosoficke, historicke i krasne literatury a svetovemu publiku prostredkoval rozhled po produkci ceske.


Systematickou theologii pojimal zcela netradicne, nikoli jako specializovanou disciplinu theologicke encyklopedie, nybrz takrka bez brehu jako nauku o porozumeni a komunikaci, nebo jako kulturne-socialni antropologii (pro pochopeni Brozova pristupu srv.: Teologie jako reflexe viry in: Rocenka KEBF 1975, str.20--38 ci Predmluva vydavatele in: Cullmann, Christologie NZ, 1976, str. 3--8). Ve svem ucitelskem pusobeni na fakulte Broz vychazel z vytezku biblicke theologie (zejmena svych ucitelu O. Cullmanna a J. B. Soucka) a opiral se o antidogmaticke momenty v dile J. L. Hromadky a K. Bartha; znacnou roli tu sehraly jeho autority filosoficke, mezi nez parili napr. M. Buber, L. Wittgenstein, C. Levi-Strauss a P. Ricoeur, jakoz i zaujeti modernim katolictvim (napr. Y. Congar, M. Chenu).


V badatelske praci se Broz soustredoval na problemy hermeneutiky, semantiky, lingvistiky a logiky. Na pocatku sedmdesatych let v ceskem prostredi rehabilitoval tzv. mytopoeticke mysleni -- ve zrejme reakci na jednostranny racionalismus civilni interpretace let sedesatych. Vedle tohoto usili o "primerenejsi interpretaci evangelia" prostrednictvim konfrontace "nasich domacich luhu s okolnim svetem" ve svem hlavnim dile Evangelium dnes (1974, anglicky "The Gospel Today", 1984), Broz dvakrat komentoval vyvoj domaciho protestantismu (k jehoz sekularizovane podobe neskryval sympatie) zasadnimi studiemi ve sbornicich, ktere redigoval: Od tolerance k dnesku (in: Od reformace k zitrku, 1956, str. 119--178) a Slyseni a svedectvi (in: O spolecenstvi sluzby, 1981, str. 89--141).


Barthovi, jemuz se znacne vzdalil jak svou jistou obhajobou domaciho theologickeho liberalismu, tak priklonem ke spise tillichovskemu typu theologizovani, venoval dosud nejobsahlejsi ceske "barthianum", monograficko-biografickou skicu Cesta Karla Bartha (1988, v jednom svazku s Uvedenim do evangelicke theologie).


Politicky se Broz profiloval jako presvedceny levicovy intelektual frankofonni razby s mimoradnym zajmem o kulturni, socialni a politicke problemy Tretiho sveta, zejmena Afriky, kterou mnohokrat navstivil a jejiz problemy nahledl skrze osobni zkusenost (k teto problematice byl priveden i svou praci na Synodni rade -- soucasti jeji naplne byla pomoc Tretimu svetu, konkretne napr. pomoc pro Lambarene, Dakar, Kamerun, Indonesii). V tomto duchu se nesou i jeho dalsi aktivity po odchodu z fakulty, soustredene kolem revue Metanoia.


(J. S.)


Bibliografie:

Nejdulezitejsi knizni publikace jsou uvedeny v textu, pro casopisecke publikace domaci lze odkazat na Smolikuv Uvod do studia bohoslovi 2 - Bibliografie (1988), kde je mozno nalezt autorovy studie, clanky a s obtizemi i recenze uverejnene v KR, ThPr, ThEv a CV, uplny bibliograficky prehled dosud k dispozici neni.


MICHAL BIHARY


Narozen 21. 10. 1926 v Komarne, v madarske reformovane rodine. Studium na gymnaziu prerusily valecne i povalecne udalosti (musel pracovat v ruznych zamestnanich a maturitu mohl slozit az 1946). Theologii studoval na Husove a pote Komenskeho fakulte v Praze v letech 1948--1952. Jeho zajem se soustredil predevsim na systematickou theologii a biblistiku, jmenovite Stary zakon. V dobe sveho studia zaroven dojizdel do Sokolova a okoli, aby slouzil kazanim i pastoraci roztrousenym madarskym rodinam v jejich nedobrovolnem pobytu v pohranici.


V letech 1952--1972 slouzil jako farar Reformovane krestanske cirkve na Slovensku, v nekolika mestskych i vesnickych sborech, madarskych i dvojjazycnych. V kazatelske sluzbe i ve vyucovani uplatnoval reformovana vyznani jako vhodne pomucky ve vychove k vyznavacstvi. Publikoval clanky a biblicke uvahy v cirkevnich casopisech doma i v Madarsku, prednasel na cirkevnich konferencich a v rostouci mire se ucastnil z povereni sve cirkve ekumenicke i mirove prace. 1967--1968 studoval postgradualne na theologicke fakulte university v Curychu.


Od r. 1972 byl reditelem a spiritualem Husova bohosloveckeho seminare v Praze. Reseni problemu spojenych s provozem seminare pri soucasne pastyrske a pedagogicke peci o studenty vyzadovaly mnozstvi casu i energie. Vytvareni spolecenstvi mezi lidmi z ruznych cirkvi (a mnohdy velmi odlisnych nazoru) nebylo nikdy lehkym ukolem, tim spise v onech letech (do r. 1986).


V roce 1973 byl poveren prednaskami pro reformovane studenty na Komenskeho fakulte, nejprve jako lektor, od r. 1974 jako docent pri katedre systematicke theologie. Prednasel symboliku, theologii reformovanych vyznani, Kalvinovu theologii i cirkevni dejiny. Do duchodu odesel v roce 1992.


Od r. 1990 se mu otevrela moznost studijnich pobytu v zahranici. Pobyval opakovane v USA (napr. Goshen Biblical Seminary, Union Theological Seminary, Princeton a zvlaste Calvin College a Calvin Theological Seminary v Michiganu), v Evrope potom v Edinburghu, Budapesti, v T?bingen a v Berline. Tyto pobyty slouzily mimo jine k vypracovani bibliografii anglickych, nemeckych a madarskych prekladu Kalvinovych del.


Jako delegat sve cirkve se ucastnil mnoha ekumenickych a vedeckych konferenci, byl clenem rady cirkevnich i ekumenickych vyboru, mj. Europaische Tagung f?r Konfessionskunde, FERCH -- ™kumenische Konsultationsgruppe (clenem pripr. vyboru 1979--89), International Congress on Calvin Research (od r. 1982), International Association for Reformed Faith and Action (1976-- 84), Kongress f?r Calvinforschung in Mittel- und Osteuropa (clen Pokracujiciho vyboru od r. 1984), Leuenberger Lehrgesprache (od r. 1978, v letech 1981--89 clenem Koordinacniho vyboru).


Je dopisujicim clenem The Rutherford House Fellowship (Edinburgh), International Association for the Promotion of Christian Higher Education (Grand Rapids) a H. H. Meeter Center for Calvin Studies (Grand Rapids).


JAN STEFAN


Narozen 30. 3. 1958 v Praze, vyrostl v liberalni evangelicke rodine a ve sboru salvatorskem. Po maturite na Akademickem gymnaziu (1977) studium theologie na Komenskeho fakulte v Praze (1977--1983), z toho dva semestry v NDR (Naumburg - ucitele M. Seils a R. Schroeder). Po studiich vstoupil do sluzby v CCE: 1983- -85 senioratnim vikarem Podebradskeho senioratu v Libici n. C. (u seniora dr. Z. Souska), 1985 fararska zkouska a 1986--1990 fararem v Ceskem Brode.


V roce 1987 promoce na KEBF, kde zaroven zacal pracovat jako asistent. R.1990 prechazi plne na fakultu, tehoz roku habilitace (jiz na EThF UK, docentem jmenovan 1991) a povereni vedenim katedry systematicke theologie. Od r. 1990 soucasne prodekanem pro rozvoj. Zenat s hudebni skladatelkou Zojou Cernovskou.


Studiu protestantske systematicke theologie 20. stoleti se intenzivne venoval jiz behem cirkevni prace. Prvotni zajem o dilo P. Tillicha a bohoslovcu bultmannovske skoly vystridal priklon ke K. Barthovi. Vyrazne luterska veroucna orientace se zajmem o theologii katolickou a pravoslavnou. Jeho badatelska cinnost je zamerena k dilu Barthovu, cinnost pedagogicka smeruje k predani klasicke krestanske dogmatiky z perspektivy luterskeho a reformovaneho protestantismu.


Bibliografie:

Skrze viru chodime, ne skrze videni. Rozhovor o prirozene- teologickych tematech v evangelicke teologii 20. stoleti. Pokus o zmapovani terenu. (disertacni prace, 1986, nepublikovano, vynatky v KR 1/1988)

Aby vsichni lide spaseni byli. Na tema APOKATASTASIS PANTON v evangelicke teologii 20. stoleti. (habilitacni prace, 1990, nepublikovano, vynatky v KR 1--2/1991)

Casopisecke prace v Krestanske revui, Ceskem bratru, Kostnickych jiskrach aj.


PETR MACEK


Narozen 21. 5. 1944 v Praze. Vychova v evangelicke rodine ovlivnene pusobnosti a spiritualitou Armady spasy. Po absolvovani ucnovske skoly pracoval jako prumyslovy kovorytec v prazske textilce (1961--1969). Dalkove studium stredni prumyslove vytvarne skoly, pozdeji stredni vseobecne vzdelavaci skoly, ukoncene maturitou. V roce 1963 vyznani viry a prijeti krtu ve sboru Bratrske jednoty baptistu. V letech 1969--1973 studium na Komenskeho evangelicke bohoslovecke fakulte v Praze, v poslednim semestru jiz s nastupem kazatelske sluzby v baptistickem sboru na Pankraci. V roce 1974 snatek s Harriet Gilbertovou. V zimnim semestru 1981 studium na baptistickem theologickem seminari v Rueschlikonu (Svycarsko). V dalsich letech prace na disertaci a r. 1985 zisk doktoratu na KEBF v oboru systematicke theologie. V letech 1990--91 studium a pedagogicka pusobnost v USA a ve Svycarsku. V letnim semestru 1991 nastup na systematickou katedru Evangelicke theologicke fakulty UK s habilitaci pro jeji obor v roce 1993. Od roku 1992 redakcni prace na Communio viatorum.


Zajem o komunikaci s hranicnimi disciplinami systematicke theologie: filosofie (zejmena tzv. procesualni filosofie), biblicka theologie a hermeneutika. Zvlastni pozornost "levemu kridlu" reformace a interpretaci jeho theologickeho dedictvi, smerum a produkci anglosaske theologie a dilu Karla Bartha.



Bibliografie:

William S. Estep, Jr.: Pribeh krtencu (cesky preklad knihy The Anabaptist Story), Praha 1991

Procesualni mysleni a bible. Prispevek k hermeneuticke diskusi. (disertace, Praha 1984, nepublikovano, uryvek a recenze in: Krestanska revue 1986, str. 157nn a 166nn)

Kde je Duch Pane, tam je svoboda. Nad "zwingliovskym" odkazem Karla Bartha. (Habilitacni spis, Praha 1992, nepublikovano, recenze in: Krestanska revue 1993, str. 79n)

Casopisecke publikace: Communio viatorum, Journal of Ecumenical Studies, Process Studies, Krestanska revue, Cesky bratr, Kostnicke jiskry, Rozsievac aj.


SLAVOMIL CTIBOR DANEK


Narodil se 5. 10. 1885 v Uherskem Hradisti, absolvoval gymnazium v Olomouci a studoval na bohosloveckych fakultach ve Vidni a v Basileji, kde jej oslovil zvlaste tehdejsi vyrazny starozakonik Berhnard Duhm. Kratce pobyl jako vikar v Caslavi, pak byl 1910--1920 fararem v Libstatu v Podkrkonosi, kam se rad vracel. V r. 1917 promoval u prof. Dvoraka na filosoficke fakulte Karlovy university praci Posvatne stromy ve Starem Zakone (PhDr -- evangelicka bohoslovecka fakulta u nas tehdy jeste neexistovala) a v r. 1920 se habilitoval na nove vznikle Husove fakulte praci El saddaj. Pak pracoval na fakulte s prestavkou valky, kdy byli profesori vysokych skol mimo sluzbu, az do sve smrti 23. 2. 1946. Pohrben byl ve svem byvalem sboru v Libstate.


Jadrem Dankovy theologie je usili vyrovnat se s liberalismem, ktery videl v bibli predevsim pamatku kulturne historickou a jeji "nabozenske predstavy" povazoval za cosi, co moderni vedecky clovek uz zdaleka prekonal. Jak dal? Nikoli navratem do predkritickych pozic, nybrz kritikou kritiky. Danek ukazuje, ze starozakonni latky vznikaly a byly predavany "z titulu nabozenstvi", tedy jako poselstvi o Bohu. Proto muze uspokojit jen takovy vyklad, ktery ma tento fakt na zreteli. Kazdy jiny vyklad zavadi a je neprimereny, nevecny, ba mohli bychom rici nevedecky, protoze pomiji, co je podstatne. Protoze pak v dlouhem a slozitem tradicnim procesu bylo leccos pozmeneno, je treba text prezkouset predevsim terminologicky. To rika Danek v tezich clanku o Gedaljovi, ktery je asi nejzdarilejsim a nejstrucnejsim shrnutim jeho programu.


Dusledky jsou dalekosahle. V religionisticke oblasti je Danek ohledal v clanku Problem nabozenskeho inferiorna (Kalich 1924), vztah slova a Pisma vylozil v praci Verbum a fakta SZ (rocenka HF 1937); pronikavy pohled do problematiky sakralniho kralovstvi predlozil v clanku Stat a nabozenstvi (Kalich 1924). Dusledky ekklesiologicke a christologicke probral ve sborniku Kristus -- revoluce (1932).


Pro sve studenty napsal Danek Dobove pozadi SZ (vyslo posmrtne 1951) a rozmnozil hebrejsky slovnicek Rudimenta hebraitatis (1932) i hebrejskou gramatiku s vlastni vyznamnou terminologii. Torzem zustal jeho "literarne kriticky uvod" a "theologie SZ", vlastne jen cast zaznamu prednasek.


Mnoho prace vynalozil Danek pro vzdelavani ctenaru bible, ci jak rad rikaval, "pismaru". Nejstarsi je katecheze Prehled deju biblickych (1913), vzorova pripravka pro ucitele nabozenstvi je vyklad uvodu Joba Pozehnani Bozi (1943), pro biblicke hodiny je urcen Vyklad 1. Petrovy (1943). Velice cenne pohledy do bible jsou ulozeny ve dvou radach Dnem i noci -- biblicke uvahy a Vcera i dnes -- biblicke otazky. Nerozpakoval se psat do Evangelickeho kalendare, je autorem rady recenzi a clanku.


Zvlaste blizke Dankovu srdci bylo dedictvi reformacni a predevsim reformovane, proto spolupracoval na edicich a prekladech: Peter Brunner: O vire u Calvina, a Karl Barth: Skotska konfesse. Z jeho podnetu prelozil prof. Jeschke nove Heidelbersky katechismus.


Jako cervena nit se celym Dankovym dilem tahne usili o prisnou a presnou kazen, metodickou i osobni. Tu metodickou vyjadruje vyrok z Doboveho pozadi (189) "Veda, tot metoda, metoda tot pravda" -- druhou, osobni, pak vyrok pri oslave jeho sedesatin: "Dnes uz nestaci soli Deo fides ci soli Deo gloria, je treba jit dal: Soli Deo existencia annihilatioque hominis"; coz je zrejma narazka na Fp 2,7: "sebe sameho zmaril" a na Jezisovo varovani pred touhou "zachovat dusi" (Mt 16,25). Neni divu, ze byl leckomu nepohodlny, ze se pred nim varovalo a ze jej kritizovali predevsim ti, kdo nemeli oci pro jeho dalekosahle obzory. Pro ty, kdo porozumeli jeho theologickemu zameru, neztratilo jeho dilo na aktualite navzdory vyrazovemu posunu, ktery s sebou nese samozrejme casovy odstup od doby, kdy vznikalo.


MILOS BIC


Narozen 19. 11. 1910 ve Vidni, studoval theologii v Praze, Marburgu a Montpellier a soucasne klinopis u prof. B. Hrozneho na Filosoficke fakulte UK. Promoval 1936 v Praze a obdrzel 1966 dr. theol. h. c. z Montpellier. V letech 1934--36 slouzil jako vikar CCE v Praze-Vinohradech a 1936--50 jako farar v Domazlicich (s prerusenim 1940--45, v dobe sve vazby za nacisticke okupace).


Po navratu z koncentracniho tabora v Dachau byl v mimoradnem letnim semestru 1945 povolan na fakultu jako lektor hebrejstiny, r. 1946 byl jmenovan docentem a 1948 profesorem. R. 1977 byl rozhodnutim ministerstva kultury profesury zbaven a pensionovan.


Pod vlivem velkolepeho planu sveho profesora F. Zilky pripravit pro studium Noveho zakona celou knihovnu prirucek (viz jeho Dejiny novozakonni doby, 1925, str. 11) rozhodl se uz za studii pripravit podobnou radu i pro Stary zakon. Tomu cili byla podrizena jeho celozivotni publikacni cinnost. Jako vseobecny uvod do SZ byla minena jeho trisvazkova Palestina od praveku ke krestanstvi (1948--50). Nasledovaly drobnejsi monograficke prace a casopisecke studie uverejnovane doma i v cizine. Pripravou k revizi Kralicke, pripadne jako podklad k novemu prekladu Pisma sv. byla velka Biblicka konkordance, kterou vydal s prof. J. B. Souckem v letech 1954--67 s ekvivalenty hebrejskymi a reckymi ke kazdemu kralickemu vyrazu.


Se skupinou spolupracovniku z rad fararu zacal 1961 pracovat na novem prekladu Stareho zakona. Prekladatelska komise se zahy rozrostla zapojenim odborniku z dalsich peti cirkvi v ekumenicke spolecenstvi. Cely preklad vysel 1979 a od te doby uz vice nez desetkrat. Soucasne vznikala k jednotlivym kniham starozakonnim i rada komentaru, prvni uplna k celemu SZ v nasich dejinach vubec. Na zadost kardinala F. Tomaska pripravila komise pro katolickou cirkev i preklad deuterokanonickych knih (apokryfu). Prvni katolicke vydani Bible vyslo 1987 (s vrocenim 1985).


Vysledky sve ctyricetilete badatelske cinnosti shrnul M. Bic v encyklopedickem dile Ze sveta Stareho zakona I a II (1986 a 1989) a svetu kolem SZ venoval dalsi tri prace: Stopami davnych veku (1979), Pri rekach babylonskych (1990) a V zemi sfing a pyramid (1993).



Bibliografie:

Podrobnejsi udaje bibliograficke i biograficke jsou obsazeny ve skriptu Radostna zvest SZ (1980, 19832) a blize autorem shrnuty a zduvodneny v konvokacni prednasce k jeho osmdesatinam: V ukrytu Nejvyssiho (Kostnicke jiskry roc. 75, 1990, c.40- -42).


JAN HELLER


Narozen 22. 4. 1925 v Plzni, kde take vystudoval gymnazium (maturita 1944). V letech 1944--45 slouzil jako prozatimni diakon pri sboru CCE Plzen-zapad. 1945--48 studium na Husove fakulte a na FF UK (filosofie--cestina, u J. Patocky). V akademickem roce 1947--48 studoval v Basileji, pote dokoncil studia na HF a nastoupil do cirkevni prace. V letech 1948--51 vikarem sboru v Horovicich, od r. 1950 lektorem hebrejstiny na Komenskeho fakulte. 1951 promoce doktorem theologie (obor Stary zakon) a prechod na fakultu, kde se stal asistentem pri biblicke katedre a lektorem biblickych jazyku. Od r. 1953 odb. asistent, 1963 se v oboru SZ habilitoval, jmenovani docentem vsak bylo statni spravou pozdrzeno. Prispelo k nemu az pozvani do Berlina, kde Heller pusobil jako hostujici docent (1966--68 na Humboldtove univerzite a na Kirchliche Hochschule v Zapadnim Berline). Po navratu do Prahy se habilitoval rovnez z religionistiky, jejiz vyuku prevzal (1968--70 docentem, od r. 1970 profesorem pro religionistiku). V r. 1977 presel na katedru biblistiky jako profesor Stareho zakona a jeji vedouci. Zde setrval az do sveho odchodu na odpocinek (1992).


Badatelsky prinos: 1. V religionistice: Struktura eticke koncepce Kenaanu. Resposivni hypoteza, osvetleni problematiky etickeho zlomu. -- 2. Ve SZ: Kvantifikace problematiky recko- hebrejskeho ekvivalentu az po jeho algorytmicky vyraz; Konstrukce synchronniho aspektu v semitske onomatologii; Nove osvetleni semanticke struktury nekterych semitskych korenu a vyrazu (vicekrat citovano ve velkych encyklopedickych pracich jako ThWAT ci KB Lexicon 3e).


Bibliografie:

Hebrejsko-recko-latinsky slovnicek pro bohoslovce (1955, 2 vyd. 1956)

Prehled hebrejske grammatiky (1958)

Prakticka znalost Pisma (1974)

Staroveka nabozenstvi (1978, 430 stran, 2. vyd. 1988)

Zakon a proroci (1984, spolu s M. Mrazkem)

Nastin religionistiky (1988, spolu s M. Mrazkem).

Nemecke publikace:

Der tschechische Alttestamentler S. Danek (Arbeitstexte der KI-Ho Berlin, 1968)

An der Quelle des Lebens (1988, 287 stran).

Von der Schrift zum Wort (1990, 110 stran).

Vycet casopiseckych clanku je v knize Zakon a proroci a v knize An der Quelle des Lebens.

Prispevky odborne i popularni asi ve 20 casopisech ceskych i zahranicnich.

Spoluprace na techto edicich: Biblicka konkordance, Ekumenicky preklad Bible, Altes Testament mit Erklarungen (tam i clenem uzsi redakcni rady), Prameny zivota (1982 vypracoval koncepci, organizoval spolupraci).

Spolupracoval na prekladech: S. Moscati: Foinicane; A. Jepsen: Kralovska tazeni ve starem Orientu.

Nekolik desitek recenzi je v KJ, KR, CV, Theol. Literaturzeitung aj.


MARTIN PRUDKY


Narozen 11. kvetna 1960 v Brne, kde absolvoval zakladni skolu a gymnazialni studia. Theologii studoval na Komenskeho evangelicke bohoslovecke fakulte v Praze (1979--85), Theologickem institutu statni university v Amsterdamu (1982--83) a Regent's Park College, Oxford University (1991). Soubezne se studiem (1983--85) pracoval jako pomocny vedecky asistent na KEBF.


Po absolutoriu se stal vikarem Ceskobratrske cirkve evangelicke ve Vizovicich (1985--1988) a Praze 9-Hornich Pocernicich (1988--90). Pritom pracoval jako externi lektor hebrejstiny na KEBF (1987--88), asistent biblicke katedry (1988-- 90) a posleze odborny asistent (1990--92). Promoce doktorem theologie v roce 1990, habilitace pro obor Stareho zakona 1992, tyz rok jmenovan docentem.



Bibliografie:

Die Prager Arbeit am Alten Testament und ihre Analogien zur sog. Amsterdamer Schule, in: Summa 19 (1987), 14--19 ( s J. Hellerem)

Genesis 22, 1--19. Prispevek k zapasu o vyklad oddilu Pisma svateho v krestanske tradici, 343 str., Praha 1989 (typoscript; diss.). Vytah publikovan in: Krestanska revue LVII (1990), str. 77--82, 113--115.

K vyuce biblicke hebrejstiny, (typoscript; habil.) Praha 1991, 92 + 334 str.

Cvicebnice biblicke hebrejstiny, Praha 1992, 334.

Encyklopedicka hesla in:

Religionen der Welt, ed. M. & U. Tworuschka, Bertelsmann Lexikon Verlag, M?nchen 1992, 480 str.

Encyklopedicky slovnik, vyd. Encyklopedicky dum & Odeon, Praha 1993, 1253 str.

Dilci studie publikovany zejmena v Krestanske revui a Zpravodaji spolecnosti krestanu a Zidu.


MILAN BALABAN


Narozen 3. 9. 1929 v Boratine (tehdy Polsko, dnes Ukrajina) jako syn diakona CCE pusobiciho po deset let mezi volynskymi Cechy. Po absolvovani realneho gymnazia v Zabrehu na Morave (maturita 1948) studoval theologii na evangelicke fakulte v Praze (1948--1952). Pote pracoval jako vikar a pozdeji farar v rade sboru CCE v Cechach i na Morave, s prerusenim v letech vojenske sluzby (1953--55, jako politicky nespolehlivy, ne-li "protistatni zivel" ji stravil v PTP). V roce 1969 studoval postgradualne ve Svycarsku.


Svou theologickou praci soustredil predevsim (ale ne vylucne) na Stary zakon a judaistiku. Byl clenem starozakonni prekladatelske skupiny a spoluautorem Prekladu a vykladu bible (Praha 1968--1985). Na Komenskeho fakulte predlozil disertaci z oboru Stareho zakona (1972), ale postupujici normalizace vedla k zastaveni rigorosniho rizeni. To bylo dokonceno a Balaban promovan az v r. 1990. V temze roce nastoupil jako odborny asistent pro religionistiku na FF UK a soucasne na katedre Stareho zakona a religionistiky na evangelicke fakulte. Habilitoval se a 1993 byl jmenovan docentem filosofie se zamerenim na religionistiku.



Ve sve pedagogicke cinnosti se opira o zkusenosti z pusobeni v Charte 77, jejimz signatarem se stal (byl jednim z tech, kdo poradali bytove seminare), jakoz i o tutorskou cinnost v ramci dalkoveho studia ceskych zajemcu na University of Cambridge (Local Examinations Syndicate, od r. 1987). Vedle prace na univerzite rozviji bohatou prednaskovou cinnost doma a ucastni se rady mezinarodnich konferenci (v posledni dobe napr. Zwettl, Viden, Bayreuth, Cachy, Rim). Je mistopredsedou Spolecnosti pro studium nabozenstvi se sidlem v Brne a clenem redakcnich rad rady periodik (Religio, KR, Reflexe, Komunikace aj.).


Bibliografie:

Kulticky a nabozensko-psychologicky aspekt korene ţ-ţ-ţ ve Starem zakone (disertace, 1972, nepublikovano)

Tsjechische vragen (Ueber die sog. Pragerschule) in: DEBHARIM, Kampen 1986

Vira -- nebo osud? (habilitacni prace), Praha 1993

Hebrejske mysleni, Praha 1993

Judaismus -- krestanstvi -- islam (slovnik, autorska spoluucast -- judaismus), Praha 1994

Der Kralitzer Kurzkommentar zum Hohenlied, Bonn 1994

Une epreuve du desert (interwiev), in: France Catholique 1994

V tisku jsou soucasne prace Bojovnici a trpitele a Tazani po budoucim.

Krome toho rada clanku a studii v KR, ThPr, Communio viatorum (z nichz nejzavaznejsi je snad Proto-Nahum und die Geschichtsphilosophie, CV 1962, 234-240), Reflexe, Souvislosti, Komunikace, Prostor, Zpravodaj spolecnosti krestanu a Zidu, Religio aj.


JAN MORAVEC


Narozen 26. srpna 1963 v Chrudimi. Vystudoval Matematicko- fyzikalni fakultu UK, specializace astronomie a astrofyzika: studium ukoncil r. 1986, rigorosni rizeni r. 1987 (RNDr). V letech 1987--90 pracoval na Hvezdarne a planetariu v Hradci Kralove, zabyval se fyzikou tesnych dvojhvezd.


Od r. 1990 pracuje pri biblickem institutu EThF UK jako odborny asistent. Vyucuje uziti vypocetni techniky a programovani, zodpovida za rozvoj fakulty v oblasti vypocetni techniky a datove komunikace. Zvlastnim zajmem je vztah krestanske viry a reflexe svetoveho obrazu.




FRANTISEK ZILKA (1. 6. 1871 -- 9. 2. 1944)


Prvnim profesorem novozakonni vedy se na nove ustavene evangelicke theologicke fakulte stal namestek superintendenta ceske reformovane cirkve, melnicky farar Frantisek Zilka. Theologii a filosofii studoval ve Vidni, v Lausanne, v Halle a v Edinburghu a jeste pred svym jmenovanim poridil lidove vydani spisu Husovych, napsal spis o Kalvinovi (1909), drobne prace o dedictvi cyrilometodejskem, o Havlickovi a Palackem a do povedomi sirsi verejnosti vstoupil jako prekladatel anglickych a skotskych autoru. Vnitrne se orientoval na dile nemeckeho biblisty a historika rane cirkve Adolfa von Harnacka a priklonil se k tzv. svobodnemu protestantismu. Na rozdil od drivejsich predstavitelu theologickeho liberalnho racionalismu mel svobodny protestantismus jisty ohlas v cirkvi. Zilka byl jeho velmi vhodnym a stastnym predstavitelem, protoze se snazil nejen obhajit v cirkvi kriticke badani o Bibli a ochranit tak krestanskou verouku pred ustrnutim, ale soucasne si byl vedom duchovni odpovednosti biblicke vedy za zivot cirkve. Uplatnil ji sam ve sve rozsahle praci v ekumenickem hnuti, ktera cesky protestantismus uvedla na evropske cirkevni forum a v programovem spise Nase krestanstvi (1941). Ten se stal bilanci jeho dila, ktere bylo jeste za jeho zivota oceneno cestnymi doktoraty univerzit v Montpellier, v Edinburghu a v Rize.





Jako profesor Noveho zakona pocitoval odpovednost za budouci rozvoj sve discipliny a ve sve praci postupoval se zakladatelsky promyslenym planem. Mohl navazat na svuj preklad strucne verze Harnackovych Dejin dogmatu z roku 1903 a za sveho rozvrhu ucebnich textu stacil vedle rady clanku napsat Dejiny novozakonni doby (1925), Podobenstvi Jezisova (1930), Jezisovo kazani na hore (1931), Dejiny svetovych nabozenstvi (1924), Jezis Kristus I-II (1942, 1947) a Apostol Pavel (vydano az r.1984). Jeho nejznamejsim dilem je preklad Noveho zakona (1933 a dalsi vydani), ktery naznacil cestu k ekumenickemu prekladu. Z jeho zaku pripomenme Jana Duse st. a Miroslava Klapuse (1907- -1988), asistenta Husovy fakulty v letech 1931--37, jehoz recko-cesky slovnik zustal, zel, v rukopise.


Bibliografie a hodnoceni:

P. Pokorny: Predmluva k Apostol Pavel (1984), str. 3- -7,

Biograficky slovnik (vyd. 1991, str. 836)


JOSEF BOHUSLAV SOUCEK (12. 5. 1902 - - 9. 9. 1972)


J. B. Soucek, syn prvniho ceskeho evangelickeho synodniho seniora, studoval theologii a historii v Praze, Parizi, Aberdeenu a v Basileji. Ziskal dukladne vzdelani theologicke, filologicke a filosoficke, ktere z nej ve spojeni s jeho zajmem o politologii, prirodni vedy a hudbu ucinilo jednu z nejmnohostrannejsich osobnosti ceskeho protestantismu. Habilitoval se u profesora Zilky, ale theologicky stal pod vlivem profesora J. L. Hromadky, s jeho theologickou kritikou liberalismu a prorockym znovuodhalenim Bozi transcendence. Soucek sledoval od pocatku sve theologicke prace stycne body Hromadkova dila a dialekticke theologie (K. Barth, E. Brunner) a svym exegetickym dilem definoval sveraz prvokrestanske theologie jako "rozdvojenou eschatologii", jako transformaci prorockeho mesianismu i apokalyptiky pod tlakem Jezisova vystoupeni a velikonocnich udalosti. Z jeho praci predvalecneho obdobi pripominame krome pronikavych prispevku v casopisech Kalich a Krestanska revue vyznamne studie Theologie vykladu kralicke sestidilky (1932) a Blaznovstvi krize. Smysl a vyznam paradoxu v Novem zakone (1932). Jeho vliv v cirkvi posilila jeho ucitelska cinnost v pololegalnim theologickem studiu za valky, ktere organizovala Ceskobratrska cirkev evangelicka. Jiz tehdy se vyrovnaval se dvema vyznamnymi impulsy k nove intepretaci evangelia zalozenymi na kritice mytu: s koncepci sveho starozakonniho ucitele a pozdejsiho kolegy Slavomila Danka (souhrnnou studii o jeho dile otiskl v casopise Theologia evangelica III, 1950) a programem demythologizace u Rudolfa Bultmanna (zejmena clanky v Krestanske revui 1955, prednaskou Problem navazovani v exegezi, 1945, a ve sborniku Kerygma und Mythos I, 1948, 19675 a IV, 1955) a pozdeji diskusi s H. Braunem (1965). Polemika nad jeho studii Theologie a filosofie (1944) otevrela Souckuv dozivotni pratelsky rozhovor s filosofem Janem Patockou. Spolu s J. L. Hromadkou se zaslouzil o dialog s predstaviteli nemecke theologie a kultury, ktery spolu s marxisticko-krestanskym dialogem na filosoficke fakulte (prof. M. Machovec) ovlivnil duchovni vyvoj smerujici k jaru 1968. Soucasne probihal ze Souckovy iniciativy i evangelicko-katolicky dialog v seminari V Jircharich, ktery polozil zaklad k nezvratnemu sblizeni katolicke a evangelicke inteligence v nasich zemich.



Sledujeme-li pozorne Souckovo povalecne exegeticke dilo, jimz ovlivnil evropskou a svetovou diskusi, vidime, ze je motivovano touhou prispet biblickym studiem k orientaci cirkve v novych podminkach diskriminovane mensiny. Jsou to komentare k pasijnim perikopam Utrpeni Pane podle evangelii (1951, 2. vyd. 1983), k epistole Jakubove a 1. Petrove Delna vira a ziva nadeje (1968) a prislusne studie v zahranicnich casopisech. Klicovymi prispevky k novozakonni theologii prispel do Novotneho Biblickeho slovniku (1951--1956), spolu se svym starozakonnim kolegou Milosem Bicem a desitkami spolupracovniku, ktere ziskali mezi evangelickymi farari, pripravil velkou Biblickou konkordanci I--III s hebrejskymi a reckymi ekvivalenty (1954--1960), ktera dosud nema ve svete obdoby, a roku 1961 vyslo prvni vydani jeho Recko-ceskeho slovniku k Novemu zakonu, ktery se brzy docka jiz pateho vydani. Jeho dilo vrcholilo praci na ceskem ekumenickem prekladu Bible. Byl organizatorem a do sve smrti vedoucim novozakonni skupiny, v niz nasel sve odborne, ekumenicke i lidske zazemi v neradostnych letech tzv. normalizace.


Z jeho prednasek o biblicke theologii, ktere byly v malem poctu vytisku rozmnozovany jako skripta, vysla posmrtne jeho Theologie apostola Pavla (1976, 2. vyd. 1982), jeho prace z rozhrani systematicke theologie a biblistiky vysly v roce 1982 pod nazvem Slovo -- clovek -- svet a zavazne biblicke studie byly znovu pretisteny ve sborniku Kristus a dejiny (1987).


J. B. Soucek byl jednim z prvnich, kteri byli zvoleni za cleny svetove oborove organizace Studiorum Novi Testamenti Societas a obdrzel cestny doktorat od univerzit v Basileji a v Aberdeenu.


Lektory rectiny byli v dobe, kdy J. B. Soucek vedl katedru biblistiky Stanislav Segert, pozdejsi vyznamny orientalista a semitolog, nyni profesor na univerzite v Los Angeles, a Jaroslav Stolar, tajemnik synodni rady. Odborne s nim spolupracoval Miloslav Hajek, dlouholety tajemnik novozakonni ekumenicke komise a pozdejsi synodni senior evangelicke cirkve.


Bibliografie a hodnoceni:

ThPr KR 27 (1960), 132--139 (do roku 1960)

KR 39 (1972), 116--117 (roky 1960--1972 + doplnky)

Sbornik Kristus a dejiny (1987), 128--129 (1972--1975 + doplnky). Tamtez i soupis praci o JBS.

Nove: J.Smolik, Ucitele Komenskeho fakulty, in: KR LVI (1989), str. 30--34

P.Pokorny, Der Theologe J. B. S. (Ev. Theologie 1972, Nr. 3), KR 1992, str. 102.


PETR POKORNY (narozen 21. 4. 1933)


Soucasny vedouci katedry Noveho zakona a biblickeho institutu ETF je zakem J. B. Soucka, studoval v Praze a kratce v Oxfordu u prof. G. D. Kilpatricka a koptstinu u prof. J. Cerneho. Deset let pusobil jako duchovni evangelicke cirkve v Praze. Na ETF uci od roku 1968, kratsi dobu ucil na univerzitach v Greifswaldu (1967--68), v Pittsburghu a v Princetonu (1986--87) a v Tuebingen (1988--89).


Spolupracoval na ekumenickem prekladu Bible, napsal monografie Der Epheserbrief und die Gnosis (1965), Pocatky gnose (1968, 2. vyd. 1969), Die Entstehung der Christologie (1985, angl. vyd. 1987, cesky 1988), Vyklad evangelia podle Marka (1975, 19822), Tomasovo evangelium (1981, 19822), Kolosserbrief (1987, 199O2, angl. 1991), Epheserbrief (1992, angl. 1994) a dalsi, popularizujici prace jako Pisen o perle (1986), Perspektiva viry (s J. Veselym, 1992, nem. 1992), Recke dedictvi v Orientu (1993) a Literarni a teologicky uvod do Noveho zakona (1993) i nekolik desitek studii do mezinarodnich periodik a sborniku.


Na obdobi 1994--1995 byl zvolen prezidentem Studiorum Novi Testamenti Societas.





Bibliografie:

Kristus a dejiny (1987), 131--142

Who is Who in Biblical Studies and Archeology

Biograficky slovnik (vyd. 1991, str. 556)


JIRI MRAZEK (narozen 30. 3. 1960)


Pochazi z Brna, z rodiny farare CCE. Theologii studoval v letech 1979--1984 na Komenskeho evangelicke bohoslovecke fakulte, v akademickem roce 1987--1988 na Martin Luther Universitat v Halle/Saale; 1990 predlozil disertacni praci na tema Transformace mesianismu v aramejskych textech z Qumranu a tehoz roku byl promovan doktorem theologie.


V letech 1984--1989 pusobil jako vikar ve sboru CCE v Kostelci nad Orlici. Na podzim 1989 nastoupil na Komenskeho evangelickou bohosloveckou fakultu jako asistent, v nasledujicim roce pak jako odborny asistent pri katedre Noveho zakona EThF UK. Podili se tez na praci Biblickeho institutu EThF UK a spolupracuje s Ceskou biblickou spolecnosti.






MILENA PRECECHTELOVA


Narozena 14. 7. 1952 v Nedvedici pod Pernstejnem, po maturite (SVVS v Usti nad Labem) studovala na FF UK v Praze obor latina - - cestina. Studium ukoncila na podzim roku 1975.


V nasledujicich deseti letech, kdy se venovala vychove svych dvou deti, byla postupne zrusena vyuka latiny na drtive vetsine strednich skol, cimz se prostor pro pedagogickou praci v oboru zuzil prakticky na FF a bohoslovecke fakulty.


Na Komenskeho fakultu nastoupila v r. 1985 jako lektorka latiny, zakratko nato i rectiny a cestiny. V r. 1988 slozila rigorozni zkousky na FF UK a promovala (PhDr).





Jako asistentka a od r. 1989 odborna asistentka pri katedre NZ ma predevsim ukoly pedagogicke -- vlastni vyuku jazyku, ale zaroven starost o odpovidajici ucebni texty (mluvnice, cvicebnice, slovniky), jichz je po dobe, ktera klasickym jazykum neprala, velky nedostatek. Je autorkou Cvicebnice latiny pro bohoslovce (1986), revidovala 3. vydani Souckova Recko- ceskeho slovniku k Novemu zakonu (1987), spoluautorkou cvicebnice biblicke rectiny Exercitia graeca biblica (s J. Bartonem a J. A. Dusem, 1992) aj.


V hodinach nazvanych Zaklady jazykovedy se snazi na zaklade gramaticke struktury cestiny uvest studenty do sirsich jazykovednych souvislosti, jez jsou jim ku prospechu pri zvladani jazyku klasickych i novodobych.


GUSTAV ADOLF SKALSKY (1857 -- 1926)


Narozen 3. 8. 1857 v Opatovicich u Caslavi, zemrel 28. 1. 1926 v Praze. V letech 1880--1881 byl vikarem luterskeho sboru v Opatovicich, 1881--1887 fararem ve Vilemove, 1887--1896 ve Velke Lhote u Dacic. Od roku 1896 do r. 1919 profesorem prakticke theologie na bohoslovecke fakulte ve Vidni. Jako prvni dekan prispel vydatnym dilem k zrizeni Husovy evangelicke fakulty bohoslovecke. Na Husove fakulte pusobil v letech 1919--1925.


Zakladni pojeti prakticke theologie u Skalskeho lze oznacit jako pojeti historicke (F. Bednar, Kalich X, 1926--27, 76). Skalskeho lutersky konfesionalismus byl zjemnen jeho studiem v Erlangen, kde na nej mel silny vliv C. A. G. Zezschwitz. V roce 1918 prijal Skalsky skutecnost spojeni obou reformacnich cirkvi, ackoliv jeste v roce 1907 vyjadril k unii negativni postoj.


Dulezitou soucasti prakticke theologie bylo pro Skalskeho cirkevni pravo. Zpracoval po cirkevne-pravni strance obdobi pobelohorske (Zur Geschichte der Evangelischen Kirchenverfassung in Oesterreich 1897--98). Zabyval se otazkou pomeru cirkve a statu (Der oesterreichische Staat und die evangelische Kirche...1848--61, Die Verwaltungsgesetze der ev. Kirche in Oesterreich 1906 aj.).


Ucitel Zezschwitz privedl Skalskeho k zajmu o bratrskou historii. Skalsky vydal Dva visitacni rady Jednoty bratrske a Rad zvlastni mezi Bratrimi (1906), Zpravu o bratrich soudcich...z 1609, List br. Jana Cerneho soudcum...z 1555 (1907). Prace na Lukasovych Zpravach knezskych zustala v rukopise.


Do oblasti katechetiky nalezi Skalskeho literarni prvotina Upominka na den konfirmacni (1885), do oblasti liturgiky studie Aus der liturgischen Vergangenheit der ev. Kirche in Oesterreich (Jahrbuch Prot. 34, 35) a Blahoslavova liturgicka prirucka (Kalich VIII, 1923, 40--47).


Skalskeho osobitym zajmem byla ceska historie pobelohorskeho obdobi, kterou zpracoval ve dvou monografiich trvale ceny: Z dejin ceske emigrace v 18. stoleti I (1911) a Der Exulantenprediger Johann Liberda, Ein Beitrag zur Geschichte der b”hmischen Emigranten (1910). Husitstvi venoval praci Husitstvi za hranicemi Cech (1901).


Nebyl sice profesorem cirkevnich dejin, nybrz prakticke theologie, cirkevnim dejinam ovsem venoval znacnou cast sve badatelske prace.


Vedle sluzby duchovenske (sbory Opatovice, Vilemov, Velka Lhota) pracoval zaroven jako publicista a organizator spolku Evanjelicke matice a. v. Povolani do Vidne (1896 -- prvni cesky profesor) mu otevrelo moznost pedagogicke a vedecke prace. R. 1909 byl jmenovan mimoradnym clenem videnske cirkevni rady (prvni Cech), dokonce i dvornim radou. Do Prahy byl povolan jako reprezentant ceske evangelicke vedy, aby pomohl budovat prvni ceskoslovenskou evangelickou bohosloveckou fakultu hned po jejim ustaveni.


Ve videnskem prostredi se v dobre spolupraci s G. Loeschem soustredil na soustavne referaty o ceske historicke literature ve sborniku Jahrbuch der Gesellschaft f?r die Geschichte des Protestantismus in Oesterreich. Predmetem jeho badatelskeho zajmu byly jak obecne dejiny evangelickych cirkvi v Rakousku (Zur Geschichte der evangelischen Kirchenverfassung in Oesterreich bis zum Toleranzpatent, 1898; Der oesterreichische Staat und die evangelische Kirche in ihren wechselseitigen Verhaltnissen vom Jahre 1848--1861, 1898), tak dejiny tolerancni cirkve a historie ceskych exulantu. Zajimala ho ovsem i bratrska minulost. R. 1906 zacal v Pardubicich vydavat Pisemne pamatky evangelicke minulosti, kde publikoval rady Jednoty bratrske a jine prameny k jejim dejinam. Zvlastni pozornost venoval "Zpravam knezskym" B. Lukase Prazskeho.


Nejrozsahlejsim ceskym spisem je archivalne podlozena prace Z dejin ceske emigrace XVIII. stoleti (1. dil 1911) a monografie Kazatel Jan Liberda a ceska exulantska cirkev v Drazdanech (nemecky 1910, cesky posmrtne 1928).


(Srov. F. Kutnar, Prehledne dejiny ceskeho a slovenskeho dejepisectvi II, Praha 1977)


Bibliografie:

Kalendar Hus 1917 (clanek J. Lukaska), RGG2, V, 561n

R.Rican -- J.Smolik: Dvacet pet let od smrti GAS, ThEv 1951, 187--189


FERDINAND HREJSA (1867 -- 1953)


Prvni profesor cirkevnich dejin na prazske Husove evangelicke bohoslovecke fakulte uprimne usiloval o spojeni ceskych evangeliku na zaklade tradic domaci reformace.


Rodinne a sborove prostredi Hrejsova rodneho Humpolce melo tradici osvicensky evangelickou. Vyrazna osobnost Cenka Duska poznamenala Hrejsovo gymnazialni studium. Bohoslovi studoval ve Vratislavi a ve Vidni. Duchovenskou cinnost zacal v Chebu, pokracoval v Trnavce (1894--1901) a skoncil v Praze (od r. 1902). Prazske knihovny a archivy mu umoznily rozvijet nadani, pili a odbornost natolik, ze mohl po boku G. A. Skalskeho reprezentovat evangelictvi jako historik ceskeho protestantismu. R. 1919 se ujal katedry cirkevnich dejin a r. 1920 vystridal Skalskeho ve funkci dekana.


O zakorenenem nesvaru ceskeho a moravskeho evangelictvi -- vzhlizeni k "funkcim" -- svedci jedina, zato priznacna veta historika R. Ricana: "Vaha jeho slova (totiz Hrejsova) stoupla jeho volbou za superintendenta r. 1917". Proc?



F. Hrejsovi se podarilo povzbudit sebevedomi evangeliku a prispet k jejich sjednoceni poctivou odbornou praci. Dilem Ceska konfese, jeji vznik, podstata a dejiny (1912) pomohl evangelikum v mladem Ceskoslovensku orientovat se ve vlastnich dejinach a vzbudit pozornost "svetske" historiografie. Prosadil novy vyklad ceske reformace v dejinach naroda. Presvedcive dolozil theologickou, mravni a sociologickou svebytnost husitstvi a bratrstvi, kterou si zachovalo navzdory silnemu vlivu luterske a kalvinske reformace. Nesdilel presvedceni starsi historiografie o upadku ceske reformace pred belohorskou porazkou. K temuz zaveru dospel i historik Kamil Krofta (1876--1945), ktery Hrejsovu praci kriticky, ale prejne ocenil. Na Hrejsovo a Kroftovo "prehodnoceni" navazala prohloubenou analyzou prinejmensim jedna vetev soudobe historiografie (Robert Kalivoda, Winfried Eberhard).


Popularizujicim vytahem dila o Ceske konfesi je Hrejsova Ceska reformace (1914). Moravskou paralelu s ceskym vyvojem dokladal (mene presvedcive) v obsahle studii Luterstvi, kalvinismus a podoboji na Morave pred Bilou horou (1938).


Badatelske usili venoval Hrejsa take dejinam Jednoty bratrske a ceske reformovane cirkvi po tolerancnim patentu. K nejcennejsim, materialove nejbohatsim a dosud neprekonanym pracem patri Sborove Jednoty bratrske (1939), doplnene vykladem Nabozensky sveraz Jednoty bratrske (1939). Ve spolupraci s mladsim Frantiskem Bednarem pripravil jubilejni publikaci Tolerancni patent. Jeho vznik a vyznam (1931). Sam se venoval zivotopisnym studiim dvou madarskych reformovanych pastoru: Jan Vegh (1930), Jan Szalatnay a jeho pameti z doby tolerancni (1931). Dal tak podnet ke studiu malo probadane otazky cesko-madarskych vztahu. Pozornosti zaslouzi i Hrejsovy Dejiny ceske evangelicke cirkve v Praze a ve strednich Cechach v poslednich 250 letech (1927), stejne jako studie Frantisek Palacky po strance nabozenske (1928). Vsechny Hrejsovy prace jsou peclive podlozeny archivnimi prameny.


F. Hrejsovi se podarilo shrnout vysledky badatelske prace do prehledne syntezy: Dejiny krestanstvi v Ceskoslovensku I-- VI (1947--1950). Moznosti prubezneho publikovani vysledku studii z dejin ceske reformace poskytoval Reformacni sbornik (1921--1946), ktery zalozil s F. Bednarem a F. M. Bartosem.


Studenti bohoslovecke fakulty mu prezdivali "Ferdinand Dobrotivy". Na katedre cirkevnich dejin se pak zakonite stridali ucitele "dobrotivi" a prisne narocni.


Ferdinand Hrejsa svym dilem pomohl k sebeuvedomeni a ujednoceni ceskych evangeliku. Pro "svetskou" historiografii zustal "konfesionalistou", ovsem s nejvetsi moznou snahou o nezaujate hodnoceni ceskych dejin.

Bibliografie:

Vyberova bibliografie je pripojena k clanku F. Bednare, Profesor Dr. Ferdinand Hrejsa, Kalich XI, 1926--27, str. 65--72.


FRANTISEK MICHALEK BARTOS (1889 -- 1972)


Reprezentoval evangelickou historiografii v domacim prostredi statecnym zapasem o "smysl ceskych dejin", v zahranici jako uznavany husitolog. Ztelesnoval typ osameleho rytire: uslechtileho, zranitelneho, statecneho, bojovneho.


Narodil se v Rychnove nad Kneznou, gymnazium absolvoval v Mlade Boleslavi, kde ho stacil profesor dejepisu strhnout k celozivotni vasni pro svuj obor. Historii studoval na prazske a freiburske universite. Hned po prevratu r. 1918 vystoupil z katolicke cirkve a pocatkem r. 1919 byl prijat do Ceskobratrske cirkve evangelicke. Ideal "svobodneho protestantismu" a vyklad ceskych dejin v duchu F. Palackeho a T. G. Masaryka vedly znameniteho husitologa Bartose k zakonitemu stretnuti s nemene znalym historikem Josefem Pekarem. Oba byli mistry sveho oboru, oba milovali svuj narod, ale kazdy po svem. Bartos jako protestantsky historik-moralista, Pekar jako katolicky vychovany historik-umelec.


Pedagogicke pusobeni na Husove fakulte (od r. 1931) prijal Bartos jako vitane nahradni reseni pote, co mu "pekarovci" znemoznili habilitaci na filosoficke fakulte UK. Nakonec nelitoval, ponevadz mezi bohoslovci nasel "prostredi neskonale vlidnejsi". Navzdory tomu zustal mezi theology prece jen osamely.


Oceneni jeho vedecke prace dokumentuje clenstvi v Kralovske ceske spolecnosti nauk (od r. 1930), v Ceske akademii (1938--52), v Narodni rade badatelske (1947--52) a v londynske Royal Historical Society.


Predmetem Bartosova badatelskeho zajmu nebylo jen husitstvi, ale cela ceska reformace, kterou chapal jako obdobi mravniho presahu naroda. Metodicky se zameril na peclive zkoumani a trideni archivnich materialu, na objevovani, desifrovani a zaclenovani dosud neznamych. Z mravenci prace nad rukopisy vytezil jak cenne soupisy, dilci edice, mnozstvi studii, clanku a brozur, tak pozoruhodne syntezy. Vyznamny badatelsky prinos znamenaly jeho soupisy: Literarni cinnost Jakoubka ze Stribra (1925), Literarni cinnost M. Jana Rokycany, M. Jana Pribrama, M. Petra Payna (1928), Literarni cinnost M. Jana Husi a M. Jeronyma Prazskeho (1965 ve spolupraci s P. Spunarem). Do teto kategorie nalezi i Soupis rukopisu Narodniho musea v Praze I a II (1926 a 1927).


Z vytecne znalosti traktatove literatury a dobove publicistiky vychazely jak Bartosovy prehledy (napr. Co vime o Husovi noveho z r. 1946), tak popularizujici soubory drobnych studii: Bojovnici a mucednici (1939), Svetci a kaciri (1949), Knihy a zapasy (1948), Ze zapasu ceske reformace (1959).


Soubornemu zpracovani dejin husitstvi predchazely pripravne studie, napr. Do ctyr prazskych artikulu (1924), Husitstvi a cizina (1931). Soucasne se Bartos venoval i otazkam husitske a bratrske historiografie: Z husitskeho a bratrskeho dejepisectvi (1954).


Trojdilna husitologicka synteza Cechy v dobe Husove (1947), Husitska revoluce I. a II. (Doba Zizkova, 1965 a Vlada bratrstev a jejich pad, 1966) vychazela v dobe, kdy autorovu koncepci uz neohrozovalo "pekarovstvi", zato jeho pravy opak: metodicky pestovany "historicky materialismus" marxisticke razby. Dejepisci Bartosovi vycetli individualisticko- personalisticky pristup a prekonane moralizovani. O jeho vytecne znalosti a soupisy se ovsem s respektem opirali.


S nemensim zaujetim se Bartos venoval dejinam ceskobratrstvi. Cennymi studiemi prispel k plastictejsimu obrazu vyznamnych osobnosti Jednoty (od B. Rehore po J. A. Komenskeho). Zastupne jmenujme jen znamenitou studii Jednota a reformatori ve sborniku Jednota bratrska 1457--1957 (1956). O vlastnich zkusenostech na kolbisti ceske historiografie svedci Vzpominky husitskeho pracovnika (1969).


Nepochybuji, ze po odezneni modni vlny "postmoderny" bude cas (bude-li jaky) k novemu hodnoceni Bartosova dila.


Bibliografie:

Bibliograficke soupisy najde ctenar v knize Svetci a kaciri (1947), Ze zapasu ceske reformace (1959) a ve sborniku Medievalia Bohemica (1969).


RUDOLF RICAN (1899 -- 1975)


Profesor vseobecnych cirkevnich dejin v dobe, kdy ceske dejiny na fakulte vicemene zastaval theologicky povazlive sverazny laik F. M. Bartos, byl jiz touto delbou prace veden k metodicke otazce, jak svou disciplinu pri vsi remeslne svedomitosti historika primerene zvladnout jako obor prednostne bohoslovny.


K tomu, aby prave on svym nastupcum odkazal toto hledisko nalehaveji nez jeho predchudci, prispely ovsem i jine osobne formujici motivy. Byl synem luterskeho farare ve valasskych Huslenkach, rodove spojenym s zivym, niterne zboznym luterskym konfesionalismem. Vdecna pamet, zachovana teto tradici, mu dodala odolnosti vuci dobove zpovrchnujicimu vykladu "ceskobratrskeho sverazu" domaciho evangelictvi (konceptu F. Hrejsy), jimz se zastitovaly neudrzitelne formy modernismu. Trval naproti nemu bez vlastenecke pychy na jednote ceske reformace s evropskou a na jejich spolecne vyznavacske duvere v absolutni hodnotu Boziho zjeveni v Kristu, prostredkovaneho biblickym Slovem.


Navazat na ni bez uviznuti u pouheho nostalgickeho ohledani do minulosti napomohla studentu preslemu z Vidne na nove zrizenou prazskou fakultu theologie mladeho docenta J. L. Hromadky. Rican se stal jednim z prvnich ucenlivych zastancu jeho navazani na "klasickou linii" krestanstvi. Nejlepsi zak jeho ucitelske generace, A. Molnar, mu ve skupine pozdejsiho "opatovickeho programu" prizna cestne misto slovem: "Byl z nich odborne nejpracovitejsi". Nezanedbal ani dvoji prupravu: vedle theologickeho studia, naposledy v Glasgowe a Aberdeenu, se i on podrobil positivisticke kazni v historickem seminari prof. V. Novotneho na prazske filosoficke fakulte. Tam byl take nasmerovan ke sve disertacni praci o postile valdenskeho apostaty Johlina z Vodnan.


Promovan byl na Husove fakulte r. 1930, mezitim prodelav i praxi stredoskolskeho profesora v Ruzomberoku a Revucej (1923--5; dejinna spjatost ceskych evangeliku se slovenskymi, zastoupena v jeho vlastnim rodokmenu, se vyjadri i v tematech jeho stati) a nastoupiv sluzbu duchovniho spravce trebicskeho sboru (1926). Roku 1931 presel do Hustopeci, 1935 do Bohuslavic n. Metuji. Z Hromadkova podnetu se ujimal i prekladatelske ulohy, jejimz nejdulezitejsim plodem je vytecny preklad Lutherova stezejniho spisu O svobode krestanske (1935, spolu s B. Popelarem). Samostatnou vedeckou praci se nyni soustredil prave na konfesionalistickou epochu 19. stoleti, jiz venoval nekolik dulezitych monografii -- zejmena zevrubnou dvoudilnou studii Zivot a dilo K. E. Lanyho (1935 + 1938), prostredkujici sirsi vhled, nez by se zdalo z jejiho holeho nazvu.


Od r. 1935 soukromy docent a o dva roky pozdeji jiz i suplent pensionovaneho prof. Hrejsy, pripravil se obtiznym dojizdenim ze vzdalene fary k nahle prikvacivsi roli jednoho z hlavnich lektoru napul tajneho vzdelavani bohoslovcu v dobe valky, ktere podobnym stylem organizovano byt muselo. V tomto dalsim obdobi, pocinaje prispevkem do sborniku Co daly nase zeme Evrope a lidstvu (1939/40), nabyva mezi jeho tematy prevahy Setkani ceske reformace s reformaci svetovou (jak zni 1943 jeden z titulu v rade skript, ktera pro sve sverence pripravil; opet v ni pokracoval po r. 1949). Tehdy take vynikla jeho mravni autorita, jak vysvedcil A. Molnar: "Jako nikdo druhy z ucitelu tehdy poloklandestinni fakulty ztelesnoval vaznost a vahu teologicke odpovednosti, prolamujici se do nejvsednejsich ukonu a zivotnich postoju". Mravni statecnost viry byla kladnym ucinem jeho pozadavku urcitosti stanovisek, jaka mohla nekdy i zarazit; pozdeji ji projevil zejmena mimoradnou odolnosti vuci protinemeckemu sileni povalecnych let a predni ucasti na uspesnem odporu proti priprave persekucniho zakona o rodine komunistickou vladou zacatkem let sedesatych.


R. 1946 se stal profesorem, na nove zrizene KEBF (1950) vedoucim katedry dejin krestanstvi. Na publikacnim vzmachu onech let se podilel zejmena jako mimoradne peclivy editor. Jednak byl jednim ze dvou prazskych redaktoru cesko-slovenskeho casopisu Theologia evangelica, vychazejiciho od r. 1948 (a po jeho zakazu r. 1951 na dalsi dve leta skryte ridil Theologickou prilohu Krestanske revue, ktera ho mela alespon castecne nahradit), jednak uplatnil svou erudici (take hymnologickou) pri priprave bohosluzebnych knih cirkve, a krome toho byl vedoucim redaktorem dila, jez zustane trvalym vedeckym pocinem provazejicim tehdy jiz rozhodny (synodni) priklon k jednote reformacnich konfesi: jejich kritickeho vydani (Ctyri vyznani, 1951). Sam zaroven zpristupnil ceskym ctenarum Komenskeho nemecky katechismus Prastare obecne krestanske nabozenstvi. V 60. letech redigoval jubilejni Husuv a bratrsky sbornik, kdyz se jiz predtim ke stare Jednote Bratri upjala pozornost jeho posledniho, syntetizujiciho tvurciho obdobi. Patrila nyni zvysenou merou i Komenskemu, na vydavani jehoz dila Cs. akademii ved se tez podilel; venoval mu svou posledni monografii Jan Amos Komensky, muz viry, lasky a nadeje, zivotopis podrobeny zprehlednujicimu theologickemu meritku (1971). Hlavnim dilem teto skupiny jsou vsak souhrnne Dejiny Jednoty bratrske (1957, nem. 1961), jez zustavaji standardni priruckou. Podobny usudek plati ovsem take o dalsich ucelenych prehledech z jeho ruky. Zatim vicemene nenahrazeny jsou i cirkevni dejiny ceskeho protestantismu pro zahranicniho ctenare, vydane 1957 ve Stuttgartu (Das Reich Gottes in den b”hmischen Landern). V cestine nemaji dostatecne obdoby jeho ucebnice, jimz se nejprve v podobe Kapitol z cirkevnich dejin, stredoskolsky didakticky zretelnych, katecheticky budujicich usudek, cilevedome venoval jiz od 30. let; jejich obsirnejsi druhy dil, Od usvitu reformace k dnesku, zpristupnuje i latku jinde netraktovanou, ac pochazi z r. 1948. Komplexni vysokoskolskou prirucku typu slavneho Heussiho "Kompendia" se mu nakonec podarilo s pomoci A. Molnara, spolupracovnika na vicerych projektech povalecneho obdobi, dokoncit pro prvnich trinact stoleti historie krestanstvi (prvni predstupen 1954, roku 1973 potom Dvanact stoleti cirkevnich dejin). Zakladni hodnotu pro dejiny fakulty si zachova sesit 50 let KEBF v Praze, vydany v roce jeho pensionovani (1969).


Ricanovym asistentem na katedre cirkevnich dejin byl v letech 1951--54 Jan Lukas (1928--1988).


Bibliografie:

Bibliographia selecta (vsechny dulezitejsi prace) in Communio viatorum XIX/1976, 22--27.


AMEDEO MOLNAR (1923 -- 1990)


Svetove prosluly historik, polyhistor klasicke vzdelanosti, znalec patristiky, stredovekeho kacirstvi, ceske a evropske reformace se trvale prohlasoval predevsim za theologa.


Narodil se 24. 1. 1923 v Praze, maturoval na prazskem Jiraskove gymnaziu r. 1942. Nahradu vysokoskolskeho studia bohoslovi poskytoval v dobe nemecke okupace theologicky kurs vysoke odborne urovne, organizovany Synodni radou Ceskobratrske cirkve evangelicke. Molnar jej absolvoval v letech 1942--45, posledni rok jako vikar v Zeleznem Brode. Po osvobozeni Ceskoslovenska studoval na Husove bohoslovecke fakulte a Filosoficke fakulte Karlovy university, odkud presel na universitu ve Strasburku. Strasbursky a prazsky doktorat theologie ziskal r. 1948, o rok pozdeji se habilitoval na Husove fakulte pro obor cirkevnich dejin (1949). Po rozdeleni bohosloveckych fakult se od r. 1950 stal docentem "historicke symboliky" na Komenskeho evangelicke bohoslovecke fakulte. V letech 1957--1961 pracoval v Ustavu pro ceskou literaturu tehdejsi CSAV. R. 1962 ziskal profesuru na katedre dejin KEBF a r. 1964 na Facoltţ valdese di teologia v Rime.


Dekanskou funkci vykonaval v narocne politicke situaci komunisticke "normalizace" (1972--78) a pak v letech 1984--86. Posledni dekanskou funkci prijal v rekonvalescenci po tezke operaci a na tihu odpovednosti za prevedeni fakulty do svazku University Karlovy (1989--90) doplatil zivotem (zemrel 31. 1. 1990).


Molnarovu badatelskou praci a pedagogickou cinnost charakterizovala mimoradna sire odbornych znalosti a vedomi odpovednosti. Hlubinne porozumeni reformacnimu bohoslovi, jeho biblickym a patristickym korenum, ukazovalo jedinym smerem: k theologii krize. Prednaskou na toto tema uzavrel sve pusobeni na fakulte. Znalec "reformace" citil odpovednost za orientaci domaciho a evropskeho protestantismu, o jehoz reformacni totoznost projevoval znacne obavy.


Vhled do patristiky umoznil ceskym ctenarum publikacemi Patrologie v kostce (1950) a Listky o mlade cirkvi (1952). Pricinu selhani cirkve, ktera neodolala pokuseni moci, shledaval v postupnem slabnuti eschatologickeho ocekavani. Zajimaly ho vsechny typy stredovekeho "kacirstvi", ktere se vracely k jedine autorite -- Jezisi Kristu a k zive eschatologicke nadeji.


Evropskou proslulost mu zjednaly studie a monografie venovane valdenstvi jako soucasti prvni faze reformace ve vztazich jak k reformaci ceske, tak svetove. Monografie Valdensti. Evropsky rozmer jejich vzdoru (1973) se behem osmi let dockala nekolika rozsirenych a doplnenych cizojazycnych vydani: Storia dei Valdesi (1974), Les Vaudois au Moyen Age (ve spolupraci s J.Gonnetem, 1974), A Challenge to Constantinism. The Waldensian Theology in Middle Ages (1976), Die Waldenser (1980).


Predmetem Molnarova badatelskeho zajmu zustala reformace. Typologicke rozliseni na "prvni" a "druhou" vzbudilo (dodnes neukoncenou) diskusi historiku a theologu: Husovo misto v evropske reformaci (poprve otisteno v CCH 1966). Pro tzv. prvni reformaci (valdenstvi, husitstvi, rane bratrstvi) je priznacny duraz na autoritu zakona Boziho ve smyslu Jezisova "kazani na hore" s vyhledem ke konecnemu dovrseni Kristova kralovani ve svete, proto i nesmlouvava kritika spolecnosti ve prospech "urazenych a ponizenych". Tzv. druha reformace je bohoslovecky radikalnejsi (ve smyslu pavlovskych listu jasa nad darem milosti a svobody v zastupne obeti Kristove), spolecensky je konzervativnejsi. Nadmernou duveru dava "svetske moci".


Poridit vyber nejzavaznejsich Molnarovych praci je ukol nesplnitelny. Kazda generace si bude ze zavratneho mnozstvi publikaci vybirat po svem.


Ceskou reformaci predstavil Molnar jak vydavanim pisemnych pamatek v uplnosti i vyborech, tak nescetnymi studiemi a monografiemi. Spolupracoval na vydavani spisu Husovych (Magistri Ioannis Hus Opera Omnia) a Komenskeho (J. A. Comenii Opera Omnia). Radikalni kridlo prazskeho husitstvi predstavil edici Jan Zelivsky, Dochovana kazani z r. 1419 (1953), taborske bohoslovi prekladem (s F. M. Dobiasem) Mikulas z Pelhrimova, Vyznani a obrana Taboru (1972), v latinskem originale Confessio Taboritarum (Rim 1983). Citankou ukazek z tvorby reformacnich autoru domacich i "svetovych" je Slovem obnovena. Cteni o reformaci (1977). O podstate husitskeho zapasu svedci Husitske manifesty (1980).


M. Jana Husa priblizil ceskym ctenarum preklad spisu O cirkvi (1965) a Husova vyzbroj do Kostnice (1965, obe s prekladatelskou spolupraci F. M. Dobiase). Ceskeho "svedka pravdy" a jeho stoupence predstavuje monografie Jan Hus testimone della verita (1973), Jean Hus temoin de la verite (1978), I Taboriti (1986). Pro bohoslovce zustane vytecnou orientaci Molnarova studie Eschatologicka nadeje ceske reformace (ve sborniku Od reformace k zitrku, 1956) a soubor studii Pohyb teologickeho mysleni. Prehledne dejiny dogmatu (1982).


Ze studii a monografii k bratrskym dejinam stoji za zvlastni pozornost Bratr Lukas, bohoslovec Jednoty (1948), Ceskobratrska vychova pred Komenskym (1956), Cesti Bratri a Martin Bucer (1972) a Jan Amos Komensky O sobe (ve spolupraci s N. Rejchrtovou, 1987).


Vypravecim umenim a mistrovstvim zkratky vynika predstaveni protagonistu ceske a evropske reformace Na rozhrani veku. Cesty reformace (1985).


Bibliografie:

Bibliograficky soupis Molnarova dila do r. 1982 v tematickem rozcleneni najde ctenar ve sborniku Smerovani (1983), dodatek ve Folia historica bohemica 13, 1990 a v Krestanske revui 58 (1991), c. 9.


NOEMI REJCHRTOVA (narozena 1940)


Narozena v Praze, vystridala od maturity na gymnaziu (1957) a "nastavbove" maturity v oboru zdravotnictvi nejruznejsi povolani (nemocnice, vyzkumna pracoviste, tovarnu). Studium na filosoficke fakulte UK absolvovala dalkove (1972), o rok pozdeji obhajila disertacni praci (PhDr, 1973). Od r. 1973 pracovala jako asistentka na katedre cirkevnich dejin, kde se r. 1984 habilitovala a byla jmenovana docentkou. V letech 1990--1993 pracovala v Historickem ustavu Akademie ved. V breznu 1993 se vratila na EThF UK (1994 jmenovana profesorkou).


Venovala se studiu pozdniho husitstvi, kalvinizovanemu bratrstvi a komeniologii. Spolupracovala na vydavani spisu J. A. Komenskeho, na "cteni o reformaci" Slovem obnovena (1977), vydala vybor Z korespondence Karla st. ze Zerotina (1982), usporadala sbornik Smerovani k sedesatinam A. Molnara (1983). Krome monografie Vaclav Budovec z Budova (1984) vydala jeho Antialkoran (1989). Spolupracovala na komentovane autobiografii J. A. Komensky o sobe (1987).


EVA MELMUKOVA (roz. Saseci, narozena 1932)


Vystudovala KEBF v Praze (absolutorium 1954) a jiz behem studia se zamerila na historicke vedy (mimoradne studium archivnictvi na FF UK 1951--53). V r. 1954 nastoupila do cirkevni sluzby (vikarka Praha-Smichov), r. 1957 vsak ji byl odebran statni souhlas. V nasledujicich letech vystridala radu zamestnani. Od r. 1961 externe studovala etnografii na FF UK (1968 PhDr), pote postgradualne muzeologii (1969--71). Do duchovenske sluzby se mohla vratit az r. 1986 (fararka CCE v Telci). V r. 1990 se habilitovala na EThF UK pro obor cirkevnich dejin, ktere take jako docentka externe prednasi.


Ve sve praci se soustredila predevsim na dve oblasti. Prvni je vyvoj sidel a jeho zakonitosti (regionalni historie, etnografie, historicka geografie). Z teto oblasti jsou predevsim dila Oblast Jihlavskych vrchu, jeji historicka formace a perspektiva narodopisneho monografickeho zachyceni (Slovensky narodopis 1969, str. 617--621), Prispevek k metodice kartografickeho zpracovani regionalnich celku a typovych obci v 16--20. stol. (Historicka geografie 6/1971, str. 3--28; druha cast teto studie, Historicka mesta a mestecka, 1975, jiz vyjit nemohla), O novy typ pamatkove chranenych vesnic (Cesky lid 61/1974, c. 2, str. 86--90), Rekonstrukce urbanistickeho vyvoje obci na Telcsku (Cesky lid 62/1975, c. 3, str. 151--157) ci Lidova architektura na Telcsku a Jihlavsku -- marny zapas o uchovani vesnickych a predmestskych celku v sedmdesatych letech (Vlastivedny sbornik Vysociny, 1992, str. 199--228).


Druhou oblasti je ceske evangelictvi 17. a 18. stoleti, zvlaste doby tolerancni: Edice tolerancnich prihlasek -- kraj Jihlava, Znojmo, Olomouc, Rakovnik a Litomerice (redakce svazku vydanych peci SR CCE 1987--1989), Evangelici v rane tolerancni dobe v ceskych zemich (1781--89) (dosud nepublikovano, dve z kapitol byly zakladem habilitacni prace), Theologische Entwicklung der ev. Kirche... im 19. Jahrhundert (Kirche in Staat und Gesellschaft im 19. Jahrhundert. Referate und Fachvortrage des 6. Internationalen Kirchenarchivstag, Rom 1991, str. 167--174), J. A. Comenius als Gestalt der b”hmischen Reformation im Leben seines Vaterlandes (Internationale Comenius Kolloquium, Bayreuth 1991, str. 223--227).


MICHAL FLEGL (narozen 1940)


Narozen 7. brezna 1940 v Praze, vystudoval obor historie -- cestina na Filosoficke fakulte UK (PhDr, 1962). Pracoval v pamatkove peci a v archivnictvi. Od 1. 3. 1990 na Uradu vlady CSFR nejprve jako poradce mistopredsedy vlady, pak jako vedouci oddeleni cirkvi. Od 1. 1. 1993 poradcem ministra spravedlnosti, od 1. 2. 1994 tajemnikem namestka ministra kultury.


Na EThF UK prednasi od podzimu 1990 jako externi pedagog na katedre cirkevnich dejin. Prednasi ceske cirkevni dejiny od pocatku krestanstvi do Bile hory a vede historicky proseminar, zamereny na pomocne vedy historicke.


Bibliografie:

Publikoval prispevky k dejinam husitstvi a Jednoty bratrske, k dejinam dejepisectvi, k dejinam osidleni, historickemu urbanismu, vztahu liturgie k cirkevni architekture a pamatkove peci.

Samostatne vydal publikace: Praha (pruvodce po pamatkach v nekolikajazycnych mutacich a v nekolika vydanich, 1988--90), O cestu za Kristem (Problemy ceskych dejin, 1969), O zivote a dile Jana Dyka (1970).

Ze zasadnejsich studii:

Zizka ve svetle svych listu (JSH 1969), Hrad Rabi a Zizkovy valecne akce na Prachensku (Minulosti Zapadoces. kraje 1970), Zizka a bitva u Sudomere (JSH 1974), K problemu identifikace P. Chelcickeho (LF 1979), Florian Gryspek a Matous Collin (LF 1980), Cesti ucitele a regionalni dejepisectvi na prelomu 19. a 20. stol. (SH 1980), Stare Stresovice (Narodopisna kniznice CSAV 1979), Uloha historismu pri vzniku Karlstejna a v dalsi cinnosti Karla IV. jako stavebnika (SSH 1979). Uverejnil radu prispevku o snahach o zachranu ceskych hradu na prelomu 19. a 20. stoleti (Kozi Hradek, Rabi, Krakovec, Strekov, Potstejn, Lipnice, Lichnice, Zviretice, Frydstejn ad., 1981--1990), serialy o krajinnem urbanismu (Domov 1986-1990).

Podilel se na redakci Husova a bratrskeho sborniku, sborniku Acta regionalia, Prazskeho sborniku vlastivedneho, pusobil v redakcnich radach Kostnickych jisker, Muzejni a vlastivedne prace (casopisu Spolecnosti pratel starozitnosti) aj.


MARTIN WERNISCH (narozen 1962)


Evangelickou theologii studoval v letech 1982--88 v Praze a v Zuerichu (G. Ebeling), r. 1990--1991 v Tuebingen (O. Bayer). Od r. 1988 ordinovany duchovni CCE (1988--91 vikar v Chomutove).


Odborny asistent od r. 1991. 1992 promovan na zaklade nevydane disertacni studie "Podvojny logos sveta. K mistu J. G. Hamanna v dejinach evropske kultury" (Vota Lutheri ad theologiam ac philosophiam).


Zameruje se predevsim na dejiny vyznani a theologie, s ustrednim zretelem ke klasicke evropske reformaci a konfesnim utvarum z ni vzeslym.


Publikoval casopisecky v Krestanske revui, Communio viatorum (od r. 1992 spoluvydavatel) aj.


FRANTISEK MRAZEK DOBIAS


Narozen 2. 3. 1907 v Trebici, zemrel 2. 10. 1972 v Laasphe (SRN). Detstvi prozil v Brne, kde vystudoval nemeckou evangelickou skolu a ceske gymnazium. Bohoslovi studoval na Husove bohoslovecke fakulte v Praze (1926--28), na seminari v Hartfordu (1928--29) a na theologicke fakulte university v Curychu (1930). V letech 1930 az 1945 byl vikarem a pote fararem evangelickeho sboru v Krabcicich, kde pusobil ve sboru i v sirsi verejnosti (Kuratorium evangelickeho divciho vychovneho ustavu, mistni skolni rada, Spolecnost pro krestanskou dobrocinnost).


Doktorem theologie byl Dobias promovan na Husove fakulte v r. 1938 na zaklade disertace Uceni Jednoty bratrske o veceri Pane. Pripravu na habilitaci prerusila valka a uzavreni vysokych skol. Behem valky se podilel na nahradnim theologickem vzdelavani bohoslovcu pri Synodni rade, po valce se stal fararem sboru v Pardubicich (1945--48), zahy se habilitoval a byl jmenovan docentem (rijen 1945). Do r. 1947 zastupoval na stolici systematicke theologie nepritomneho prof. Hromadku.


V cervnu 1948 se stal mimoradnym profesorem, pri zrizovani Komenskeho evangelicke bohoslovecke fakulty byl jmenovan profesorem radnym a poveren vybudovanim a vedenim katedry socialni theologie, v jejimz cele setrval az doposledka. V letech 1950--54 a 1968--70 zastaval funkci prodekana, dekanem byl v roce 1970--1972, zvolen byl i pro dalsi obdobi, predcasne skoncene nenadalou smrti.


Dobiasova literarni cinnost zanechala od tricatych let vyraznou stopu na strankach ceskeho evangelickeho tisku, kde publikoval velke mnozstvi biblickych, dogmatickych i etickych clanku a studii. Ve sve praci se vyznacoval, vedle velke pracovni soustredenosti, soustavnosti a dukladnosti, take ochotou a schopnosti ke spolupraci s jinymi odbornymi pracovniky, a to zejmena praci na prekladech. Dokladem toho jsou napr. spolu s J. B. Souckem vydana skripta Uceni o Pismu svatem podle Karla Bartha (1943), dale Husovo dilo O cirkvi (1965), Husova vyzbroj do Kostnice (1965) a Vyznani a obrana taboru Mikulase z Pelhrimova (1972), na nichz spolupracoval s A. Molnarem, ci podil na Ricanove edici Ctyr vyznani (1951).


Z klasickych reformacnich spisu prelozil Dobias pro ceske ctenare prvni vydani Calvinovy Instituce (1951) a proslulou reformatorovu odpoved na utok kardinala Sadoleta (Kardinal a reformator, 1936).


Jeho zakladni praci zustava Uceni Jednoty bratrske o veceri Pane (1940), kde srovnanim eucharisticke theologie Bratri doby Lukasovy a doby po Blahoslavovi dolozil vnitrni organickou pribuznost bratrskeho pojeti vecere Pane s pojetim Calvinovym. Poznani bratrskeho bohoslovi venoval Dobias pozornost i jindy, zejmena cennymi prispevky ke konfesijni tvorbe Jednoty Vira a vyznani Ceskych bratri (1941) a Vyznani J. A. Komenskeho (1944). Casteji se vracel k ekumenickym predpokladum v theologii Jednoty a k socialnim aspektum theologie Komenskeho (napr. ve sborniku Sedm stati o Komenskem, 1971, 17nn).


Z jeho dogmaticke prace zaslouzi pozornost i studie Bozi zjeveni, bible a lidsky rozum (1940) a skripta Christologie (1941), z jeho nejvlastnejsiho oboru potom skripta Uvod do theologicke ethiky (1943) a Uvod do socialni theologie (1958).


Ve svych fakultnich prednaskach zprvu soustavne hledal a objevoval sociologicke predpoklady i dusledky zakladnich problemu krestanske etiky, pozdeji sociologicky zretel ustupoval theologicke etice meziosobnich vztahu, zejmena manzelskych.


Ackoli Dobiasovo dilo zustalo ponekud ve stinu jeho vehlasnejsich kolegu, je svym rozsahem i dukladnosti nepopiratelnym a vyraznym prinosem v ceske theologicke praci. Tak jej take kolegove vnimali: "I kdyz nechtel byt prukopnikem novych cest, osvedcil neobycejnou pili a peclivost jako pestitel a strazce metodicke a formalni urovne bohosloveckeho badani a studia." (A. Molnar v KR 1972, str.172)


Bibliografie:

ThPr KR 1960, str.139--145 (leta 1926--1960)

Rocenka KEBF 1971, str. 32--38 (leta 1960--70)


STEFAN TURNSKY


Narozen 17. 1. 1915 ve slovenskych Secovcich, vystudoval gymnazium v Kosicich, bohoslovi studoval na Husove fakulte v Praze (1936--39), po zavreni ceskych vysokych skol dostudoval v Bratislave. Postupne kaplanem (od r. 1940), fararem a seniorem reformovane cirkve v Paline. R. 1947 prichazi pracovat jako misijni farar mezi presidlence do Prahy, r. 1949 se kratce vraci do Bratislavy. K 1. 9. 1950 je v ramci reorganizace bohosloveckeho studia jmenovan profesorem pro srovnavaci typologii krestanskych cirkvi pri katedre socialni theologie.


Jiz ve studentskych letech byl ovlivnen K. Barthem, jeho theologii, ktera v refomovanem prostredi "napomahala k oziveni odkazu reformace a k prohloubeni misijni prace uvnitr cirkve". Se zretelem na domaci cirkevni a theologicke pomery obracel svou pozornost ke Kalvinovi a reformovanym konfesim, jimiz se obiral ve svych prekladech, studiich i ve sve odborne praci na fakulte. Svou disertacni praci, na jejimz zaklade v roce 1954 ziskal doktorat theologie, sledoval ekumenicke motivy v bohoslovi Jana Kalvina. Jeho Instituci pak venoval Turnsky pozornost i ve svych prednaskach, kdyz uz predtim pro potreby sve cirkve prelozil Druhe helvetske vyznani viry.



Tyto dva zretele, totiz reformovane uceni a ekumenismus, byly vudcimi liniemi Turnskeho prace. Pracoval od pocatku jak v ekumenickych gremiich, tak v KMK. Zastupoval ref. cirkev v organizacich jako byly Svaz evangelickych cirkvi, Rada krestanskych cirkvi, Rekonstrukcni vybor nebo Modlitebni aliance. Ekumenicky zretel a zajem neopoustel prof. Turnskeho ani v jeho cinnosti na fakulte, kde byl reformovanou cirkvi poveren vychovou jejich studentu v oboru theologie reformovanych konfesi a domacich cirkevnich dejin.


Theologicky spolupracoval na redakci noveho cirkevniho zpevniku. Pripravoval take Dejiny reformovane cirkve, ktere vsak zustaly nedokonceny v rukopise.


Na posledni leta jeho pusobeni na fakulte padl stin tezke nemoci, ktere v roce 1973 podlehl.


Bibliografie:

Ekumenismus a rozdelena cirkev. Disertacni prace, Praha 1954 (nepublikovano)

Der Genfer Reformator in ”kumenischer Sicht, Halle- Wittenberg 1956

Niektore neteologicke faktory ako prekazky ekumenismu (in: O svrchovanost viry, 1959, 116--123)

Rada clanku predevsim s ekumenickou tematikou v KR aj.


MILAN OPOCENSKY


Narodil se 5. 7. 1931 v Hradci Kralove v rodine evangelickeho farare. Jeho matka byla prvni zenou, ktera v Cechach studovala theologii. V dobe detstvi a dospivani byl formovan zivotem sboru CCE v Klastere nad Dedinou. Po maturite (1950) studoval theologii na prave zrizene Komenskeho fakulte v Praze. Behem studia na nej meli formujici vliv predevsim profesori J. L. Hromadka a J. B. Soucek. Studium ukoncil v r. 1954 a stal se asistentem na katedre systematicke theologie. V r. 1955 ordinovan jako celocirkevni kazatel CCE a v temze roce se ozenil s Janou Jurankovou, absolventkou Komenskeho fakulty.


V letech 1954--1967 pracoval M. Opocensky jako asistent (od r. 1960 odb. asistent) a tajemnik prof. Hromadky. V r. 1965 dosahl doktoratu theologie na zaklade disertace o Petru Chelcickem.


V ramci zivych ekumenickych styku, do nichz byla fakulta zapojena, se v konci padesatych let zrodila myslenka zalozit krestanske hnuti, ktere by bylo komplementarni k ekumenickym organizacim zejmena se zretelem k problematice nuklearnich zbrani, studene valky ci socialnich premen. Tak vznikla v r. 1958 Krestanska mirova konference, ktera (pres rozmanite obtize v prvnim desetileti sve existence) byla respektovana jako dulezity partner v ekumenickem rozhovoru. Byly navazany styky s mnoha cirkvemi, skupinami i jednotlivci v Evrope i jinych castech sveta.


V letech 1960--68 byl M. Opocensky predsedou komise mladeze pri KMK. Ucastnil se 3. valneho shromazdeni SRC v New Delhi (1961), kde byl zvolen do komise mladeze SRC. Od r. 1964 byl take clenem exekutivy Svetove federace krestanskeho studentstva (WSCF). V 60. letech se nekterych konferenci studentskeho krestanskeho hnuti ucastnili i marxiste a na zaklade techto zkusenosti byly v Praze zahajeny pravidelne seminare v ramci krestansko-marxistickeho dialogu. Probihaly na FF UK a byly ve sve dobe svetovou raritou.


Zacatkem r. 1967 byl M. Opocensky vyvazan ze svych fakultnich povinnosti, aby mohl nastoupit misto evropskeho tajemnika WSCF v Zeneve. V teto funkci navstevoval organizace studentskeho hnuti v Evrope i jinde. Organizoval seminare a celoevropske konference krestanskych studentu a studentskych fararu (Basilej 1967, H”chst 1968, Gwatt 1969, Agape a Lund 1970, Strobl 1972, Aarhus 1973).


Behem sveho pobytu v Zeneve se habilitoval pro obor krestanske socialni etiky na zaklade prace Krestane a revoluce. V r. 1973 se vratil do Prahy, byl jmenovan docentem a ujal se ucitelske prace na Komenskeho fakulte. Profesorem byl jmenovan v roce 1975. Mezitim (1974) byl zvolen predsedou evropske oblasti WSCF a po valnem shromazdeni SRC v Nairobi clenem ridiciho vyboru pro ekumenicky institut v Bossey (od r. 1983 potom jeho predsedou). Po nejaky cas vsak tyto funkce nemohl radne vykonavat, nebot v letech 1976--80 mu statni urady nepovolovaly cesty do zahranici a znemoznovaly mu i cinnost mimo fakultu (kazani a prednasky ve sborech a pri cirkevnich shromazdenich).


Jiz disertacni prace (z podnetu J. L. Hromadky) privedla Opocenskeho k tomu, aby se zabyval zakladnimi motivy ceske reformace a zejmena theologii Petra Chelcickeho. Dilcim vysledkem badani je edice dotud nevydaneho rukopisu Zpravy o svatostech (1978). V sedesatych letech byla ve stredu jeho badatelskeho zajmu otazka sekularizace, vztahu krestanstvi a marxismu, problem ideologie, revolty studentu a mladeze, otazky rychlych spolecenskych zmen, prumyslove a vedeckotechnicke revoluce. Pozdeji se zabyval sexualni a medicinskou etikou, ze svetovych theologickych proudu zvlaste theologii osvobozeni. Nektere z techto otazek byly traktovany v habilitacni praci, vydane anglicky (ve zkracene forme) v Zeneve (Christians and Revolutions, 1977), nemecky pozdeji v Mnichove (Widerstand und Revolution, 1982).


Dalsi cast sve prace venoval Opocensky edici praci J. L. Hromadky. Tak vydal Prelom v protestantske teologii (1955), Fragment etiky (1978), podilel se i na sborniku Der Geschichte ins Gesicht sehen (ed. M. St”hr, 1977). V souvislosti s Hromadkovym vyrocim r. 1989 potom redigoval sborniky v cestine, nemcine a anglictine.


V r. 1981 byl Opocensky pozvan prednaset na College of Wooster (USA), v r. 1985--86 pobyval v Princetonu jako Fellow of the Center of Theological Inquiry. V jarnim semestru 1994 prednasel na McCormick Theological Seminary v Chicagu.


Cestny doktorat udelila M. Opocenskemu v r. 1984 protestantska fakulta v Bruselu, v r. 1986 dostal cestny titul Doctor of Divinity na College of Wooster.


V zaveru osmdesatych let byl M. Opocensky zvolen generalnim tajemnikem Svetoveho svazu reformovanych cirkvi (WARC) se sidlem v Zeneve. Od 1. 10. 1989 se ujal teto funkce, byl pro ni uvolnen ze svych fakultnich zavazku a presidlil do Zenevy.


Bibliografie:

Christians and Revolutions, Geneva 1977

Widerstand und Revolution, M?nchen 1982

J. L. Hromadka: Prelom v protestantske teologii, Praha 1955 (ed.)

P. Chelcicky: Zpravy o svatostech, Praha 1978 (ed.)

J. L. Hromadka: Fragment etiky, Praha 1978 (ed.)

J. L. Hromadka: Looking History in the Face, Madras 1982 (ed.)

J. L. Hromadka: Kdo veri, diva se dopredu, Praha 1990 (ed.)

J. L. Hromadka: The Field is the World, Praha 1991 (ed.)

J. L. Hromadka: Sprung ?ber die Mauer, Wuppertal 1991 (ed.)

Mnozstvi studii a clanku v domacich i zahranicnich publikacich a periodicich (CV, KR, SaT, publikace SRC a WARC aj.).


JACQUES (JAKUB) SCHWARZ TROJAN


Narozen v neevangelickem prostredi (13. 5. 1927 v Parizi) setkava se za gymnazijnich studii l938--l946 v Praze s evangelickymi spoluzaky (L. Hejdanek, P. Jerie), kteri mu zprostredkuji styk s ekumenickym prostredim Akademicke YMCA, jejich debatnich krouzku, jarnich a podzimnich retreatu, zimnich a letnich konferenci. Zde se seznamuje blize se svymi budoucimi uciteli J. L. Hromadkou, J. B. Souckem, B. Komarkovou, J. M. Lochmanem, A. Molnarem, F. M. Dobiasem i Janem Patockou. Ve spolecenstvi mladych lidi, hledajicich hlubsi zivotni orientaci a opravdovost v mezilidskych vztazich, rozhoduje se po dvouapulletem studiu na tehdejsi Vysoke skole obchodni pro evangelicke bohoslovi na fakulte, ktera koncem ctyricatych let nese jeste jmeno Husovo. Zahy se stejne rozhoduje i kolegyne Karla, rozena Schwarzova, s kterou uzavira snatek v r. l950.


K disciplinam, ktere J. S. Trojan studuje nejintenzivneji, patri systematicka theologie a filosofie, zejmena jejich antropologicke aspekty. Uz tehdy ho zajima otazka moci a dejin. Podrobuje analyze otazku historickych zakonitosti u Hegela v rozsahle seminarni praci (127 stran) i v rade studii, publikovanych zejmena v Krestanske revui a jeji Theologicke priloze. Problematika cloveka a dejin se stava predmetem i jeho disertace (Thema: clovek), kterou predklada vedeckemu kolegiu Komenskeho bohoslovecke fakulty koncem sedesatych let. Stava se poslednim doktorandem J. L. Hromadky, ucitele, ktery na jeho bohoslovecke mysleni i rozhodnuti stat se kazatelem Ceskobratrske cirkve evangelicke zapusobil nejsilneji.


Na sboru CCE ve Kdyni na Sumave pracuje po absolutoriu fakulty od r. l956, pote, co musel v letech l951--1953 na tri roky nedobrovolne sve studium prerusit: je povolan k vojenske sluzbe u pomocneho technickeho praporu (PTP) nejprve v Cechach a po dvou mesicich az do konce roku 1953 v Hajnikach u Banske Bystrice. Jde o mimoradnou zkusenost setkani se svetem katolickeho mysleni a postoju: u praporu je jedinym evangelickym theologem mezi sto padesati katolickymi farari a mnichy.


I pri intenzivni kazatelske a pastyrske praci v diaspore prestupoveho sboru na Sumave se snazi vyhradit si chvile k intezivnimu studiu a casopisecke cinnosti. Prispiva do Communia viatorum, v sedesatych letech se objevuji prvni publikace v zahranici (Svycarsko, byv. NDR).


V polovine sedesatych let, kdy se v predvecer Prazskeho jara otvira era dialogu, rozhoduje se J. S. Trojan studovat pri zamestnani socialne ekonomicke otazky na Vysoke skole ekonomicke. Jednim z duvodu je tez nutnost, kterou pocituje vedeni cirkve, prispet vlastnimi stanovisky z pozic evangelia k reseni problemu v teto citlive oblasti, ale zaroven tak cinit poucene a vecne. Trojan zastupuje cirkev na rade konferenci a sympoziich, zejmena v letech l967--l969 (Svycarsko, NSR, Holandsko). Titul inzenyra politicke ekonomie ziskava v roce 1971 po obhajobe diplomove prace na tema Problematika pracovni sily v kontextu hospodarskeho rustu v socialistickem hospodarstvi. I v teto praci je predmetem analyz a zaveru otazka lidstvi a postaveni cloveka v socialne ekonomickych kontextech. Trojan zde zuzitkoval sva theologicka studia. Chape pracovni silu jako bytost, ktera se asymptoticky blizi k univerzalne pojatemu lidstvi, cloveku, jenz presahuje svou faktickou vrazenost do vyrobniho procesu prave diky tomu, ze stoji pod vyzvami, ktere ho k teto transcendenci z duchovniho prostoru moralniho sveta podnecuji.


Svou duchovenskou praci, kterou od r. l966 kona ve sboru CCE Neratovice-Libis, musi z rozhodnuti statnich uradu v r. l974 opustit. Duvod k tomuto bezpravnemu zasahu je nutno hledat patrne v tom, ze J. S. Trojan patri ke skupine Nova orientace, ktera od konce padesatych let vyrazne ovlivnovala zivot cirkve, at uz mame na mysli jeji theologickou orientaci ci prakticke postoje. Druhym duvodem byla patrne okolnost, ze pronesl kazani pri pohrbu Jana Palacha, ktery byl clenem libisskeho sboru.


Od ztraty souhlasu na pocatku roku l974 zustava Trojan jeste ve sboru a pokousi se pokracovat po nejaky cas v duchovenske cinnosti, krome sluzby kazatelske. Od unora l975 se stavaji pomery pod tlakem statni spravy neunosne a je nutno hledat zamestnani v Praze. Nejprve pracuje jako odbytar a potom jako metodik informacni soustavy u firmy Rempo. Po podpisu Charty 1977 je vsak v kvetnu 1977 propusten. Nachazi zamestnani v druzstvu Montaz, kde pusobi ve funkci ekonoma dopravniho zavodu v Michli az do odchodu do duchodu v kvetnu l987.


Po celou dobu znacne zatezujiciho dojizdeni nejprve z Neratovic a pozdeji z Kostelce nad Labem, kde bydli na fare se svou manzelkou, tez kazatelkou CCE, pokracuje ve studiu zejmena systematickych otazek bohosloveckych a problematiky, ktera stoji na pomezi theologie a filosofie. Pise tez radu studii, ktere zarazuje mezi theologicko-ekonomicke manuskripty. Odriznut od veskere cirkevni prace a bez moznosti publikovat doma, snazi se uverejnovat sve clanky a studie v zahranici. Od r. l975 vychazeji jeho prace v Dansku, Finsku, NSR, Svycarsku, Italii, USA, Holandsku.


Vyznamnou etapu v jeho zivote tvori pusobeni v neoficialnich, tzv. bytovych seminarich. Po vice nez deset let organizuje v Praze pravidelne rozhovory zajemcu o theologii. V teto cinnosti spolupracuje se svymi kolegy a prateli L. Hejdankem a M. Balabanem, kteri se venuji filosofii, resp. Staremu zakonu a religionistice.


Po revoluci je na jare v roce l990 povolan na Evangelickou theologickou fakultu UK a zahy se habilituje pro obor theologicke etiky na zaklade spisu Entfremdung und Nachfolge, ktery vysel v r. l980 v Mnichove. Akademickou hodnost profesora v temze oboru ziskava na podzim roku 1991. Dekanem Evangelicke theologicke fakulty UK je poprve zvolen k 1. rijnu 1990, podruhe pak na dalsi tri leta k l. rijnu 1993.


Bibliografie:

Entfremdung und Nachfolge, Chr. Kaiser, Mnichov, 1980, str. 166

In difesa della politica, CSEO outprints, Bologna, l981, str. 97

Nepreslechnutelna vyzva, OIKOYMENH, Praha, l989, (spoluator) str. 55-77, 84-89, uvod a zaver

And the nightingales sing...OIKOYMENH, Praha, 1992, str. 312

Moc viry a vira v moc, OIKOYMENH, Praha, 1993, str. 167

Moc v dejinach, OIKOYMENH, Praha, l994, str. 202

Tento vyber nezahrnuje dlouhou radu clanku v casopisech doma i v zahranici (z domacich predevsim KR, ThPr, CV).


JINDRICH HALAMA


Narozen 23. 11. 1952 v Praze. Po maturite na gymnaziu (1972) a ekonomicke skole (1974) v Ml. Boleslavi vystudoval Komenskeho fakultu (1974--80), se studijnim pobytem na Moravian Theological Seminary v Bethlehemu (USA, 1979). 1982--1991 kazatelem Jednoty bratrske v Jablonci n. N., od r. 1989 zaroven studentskym fararem Komenskeho fakulty (na castecny uvazek).


Od unora 1991 odb. asistentem pri katedre etiky, v r. 1994 doktorat theologie (disertace z oboru soc. etiky -- Vyzva latinskoamericke teologie osvobozeni, 1992).






FRANTISEK BEDNAR


Narozen 10. 7. 1884 ve Viru na Morave, zemrel 11. 7. 1963 v Praze. V letech 1909--1912 superintendentni vikar ref. sboru v Klouboukach, 1912--1919 farar tamtez, 1919--1927 farar v Praze u Klimenta. V roce 1922 byl povolan jako docent na Husovu fakultu, kde pusobil jako profesor v letech 1926--1952. Po dve obdobi byl dekanem fakulty.


Sve pojeti prakticke theologie vylozil v clanku Vliv soudobych myslenkovych proudu na vybudovani praktickeho bohoslovi (Kalich XII, 1927, 1--12). Jako prilis uzke odmita pojeti, ktere vychazi jen z institucni cirkve. Jeho nazor, ze je treba studovat spise projevy krestanstvi, nez projevy cirkve, nasel vyraz v habilitacni praci Snahy o reseni socialni otazky v novodobem protestantismu (1923). Bednar historickou metodu neodmita, avsak zada jeji doplneni, aby prakticke bohoslovi ziskalo vice smyslu pro pritomnou situaci krestanstvi (vyznam statistiky, sociologie, psychologie). Bednar rozsiruje praktickou theologii o discipliny, pro ktere razi souborny nazev: Snahy o uplatneni necirkevniho krestanstvi ve svete. Siri Bednarova zajmu dosvedcuji jeho publikace (napr. Zmatene lidstvo a protestantismus, 1934). Po vzoru sveho predchudce se silne soustredoval na cirkevni pravo (Sbirka zakonu ve vecech nabozenskych a cirkevnich v CSR, 1929). Zastaval stanovisko odluky cirkve a statu (Cirkev a stat, 1934, O pomeru cirkve a statu, Kalich XVI, 1930, 8). Mnoho pozornosti venoval otazce socialni (Protestantismus a socialni otazka, Kalich VII, 1922, 17--27). Vycet literatury i problemu, jimiz se v teto souvislosti zabyval, najdeme v inauguracni prednasce Krestanstvi a dnesni svetova revoluce (Rocenka Husovy fakulty 1938--46, 20nn).


U Bednare se vzdy projevoval zivy zajem o historii. Ve valecnych letech venoval pozornost tragickemu osudu biskupa Jednoty Jana Augusty. Vydal Bilkovy pameti (Jan Augusta v letech samoty, 1942). Objevnym prinosem pro praktickou theologii bylo vydani Augustova spisu Umeni prace dila Pane sluzebneho z roku 1560 (1941). Z historickych studii o Jednote vznikly dalsi prace: Laici v praci Jednoty bratrske (Kalich XIX, 1942), Havla Zalanskeho Knizka o sluzebnosti... (Reformacni sbornik VIII, 1946). O priprave duchovenskeho dorostu v Jednote pojednava Nauceni mladencum, jez Bednar vydal 1947. Mnoho pozornosti venoval obdobi tolerance jeste jako farar v Kloboukach a pozdeji (Zapas moravskych evangeliku o nabozenskou svobodu..., 1931).


Bibliografie:

J. Smolik, Vedecka prace prof. F. Bednare, KJ 1949, 26

R. Rican, Literarni prace prof. dr. F. Bednare z oboru cirkevnich

dejin, KJ 1949, 30


ADOLF NOVOTNY


Narozen 27. 6. 1891 v Praze, zemrel 22. 5. 1968 v Praze. V roce 1915 vikar ref. sboru v Kloboukach, 1915--1920 farar v Chocni, 1920--1937 v Hradci Kralove, 1937--1945 v Krabcicich. Od r. 1939 docent, 1945--1953 profesor.


Po valce se stal Bednarovym kolegou na katedre prakticke theologie. V habilitacni praci Sto let prakticke theologie (1938) shrnuje Novotny svuj program takto: "Neni treba rozsirovat rozsah prakticke theologie o popis necirkevnich krestanskych utvaru... Omezil bych praktickou theologii na cinnosti, ktere za predpokladu danych prostredku milosti (Slovo Bozi a svatosti) a v cirkvi existujicich charismat buduji, utvrzuji a rozsiruji cirkev Kristovu jako spolecenstvi vericich a vypadni branku krestanskeho zivota na teto zemi, jak nas k tomu zavazuje nase reformacni tradice." (138) V teto definici lze spatrovat az polemicke omezeni Bednarova pojeti, protoze videl tezisko prakticke theologie spise v necirkevnich krestanskych utvarech.


Za vychozi ucebnici pokladal Novotny L. Fendta, Grundriss der PT, Berlin 1938. Zpracoval ji kartotecne (Recenze Kalich XVII, 1938, 114nn). Novotny byl silne ovlivnen Janem Karafiatem (vyd. Kazani Jana Karafiata, 1940), mel zivy zajem o S. Danka. Novotneho nove interpretacni pokusy predstavuji sbirky kazani: Co nejprve (1924), Lid zvlastni (1934), Do nove zeme (1935), Zmocni se v milosti (1935), Bozi poslove (1937), Vybity akumulator (1937).


Za svou specializaci si Novotny zvolil pedagogiku a katechetiku. V Chocni vydal Prirucku k reformovanemu katechismu (1916), pozdeji Kus vlastni pudy (1921). Vyucovani nabozenstvi jsou urceny Zaklady krestanstvi (1929). Rada studii vzesla z jeho prace ve Svazu nedelnich skol. Vyrovnaval se s theologii Slova, jiz vytykal nedostatek durazu na Ducha svateho (Kalich XVIII, 1940, 105nn, ThEv 1948, 212n).


Celym dilem Novotneho prolina zajem o Pismo a jeho interpretaci. Za valky vedl kurz hebrejstiny (Ucebnice hebrejstiny). Nejvyraznejsim plodem tohoto zajmu je Biblicky slovnik (1935 prvni vyd., 1951--6 druhe).


Bibliografie:

J. Urban, Sedesat let prof. A. Novotneho, ThEv 1951, 189n

J. Smolik, Prof. A. Novotny sedmdesatnikem, KR 1961, 198n

J. Smolik, Profesor A. Novotny, KR 1992, 27n, 53n


JOSEF B. JESCHKE


Narozen 9. 9. 1902 v Zdarkach u Nachoda, zemrel 23. 9. 1977 v Praze. V letech 1927--1931 vikar a farar (od 1928) v Horicich v Podkrkonosi, 1931--1964 farar v Podebradech. Od 1948 docent, 1950--1972 profesor Husovy a Komenskeho fakulty.


V dile J. B. Jeschkeho pronika do prakticke theologie vliv theologie Slova, a to zejmena v Dankove pojeti. Pro Jeschkeho je prakticka theologie ustavicne novym pokusem o vystizeni toho, jak se slovo Bozi chce uplatnit. Slovo jako subjekt je podtrzene v jasne distanci od historizujiciho a empirickeho pojeti (Zlomek theol. konfese, ThPr KR 1962, 101nn, Nauka o kazani, 19712). Vedle teoretickych otazek homiletiky, jez je pro Jeschkeho centralni prakticko-theologickou disciplinou, vydava kazani (Husovu Postilu, 1952, kazani Hromadkova Das Evangelium bricht sich Bahn, Berlin 1968).


S predikaci Jeschkemu uzce souvisi pastorace, jiz chape v navazani na sveho basilejskeho ucitele E. Thurneysena jako zvestovani Slova jednotlivci (Pastyrska pece v Jednote bratrske, KR 1958, 146nn, 187nn, tez nemecky, Berlin 1960).


Vedle homiletiky a poimeniky venuje Jeschke mnoho zajmu prakticke eklesiologii, promysleni podoby cirkve v obdobi, ktere Barth a Hromadka oznacili jako konec konstantinske epochy (KR 1960, 46nn).


Metodicky postupoval Jeschke v prakticke theologii podle hesla "od textu ke kazani". Vychodiskem kazde jeho prakticko-theologicke vypovedi je slovo Bozi obsazene v Pismu, prijate virou a zamerene do cirkve v dejinem kontextu. Teorii konfrontoval s dlouholetou praxi farare ve sboru v Podebradech.


Pred prijetim povolani na katedru prakticke theologie se Jeschke venoval systematice. Habilitoval se praci Bohoslovecke predpoklady Husovy reformace (ukazka ve sborniku K Slovu tvemu, 1945, 43nn). Jeschke u nas uprostranoval Barthovu vlivu (preklad Zakladu dogmatiky spolu s J. B. Souckem, 1952, rada systematickych vykladu: Dvoji theologie 1940, Ospravedlneni 1940, Bible a theokracie 1940). Z jeho prednasek ze symboliky vzniklo skriptum Rozlicna uceni (1943) a Knizka o pravoslavi (1951). Hojne publikoval v KR a KJ.


Bibliografie:

ThPr KR 1960, 149--154

KR 1972, 231 (od r. 1960)

J.Smolik: Profesor JBJ, KR 1972, 150nn


JOSEF SMOLIK


Narozen 27. 3. 1922 v Jicine. V letech 1942--1945 diakon sboru v Rokycanech, 1945--1947 vikar v Pardubicich, 1947--1949 vikar v Praze u Klimenta, 1949--1962 farar v Pardubicich, 1962--1966 v Praze u Salvatora. Doktorat na Husove fakulte (disertace Socialni pusobeni Jednoty bratrske, 1948), studium v New Yorku, habilitace Pojeti vecere Pane..., 1950. 1950 docent, 1966 profesor, cestny doktorat z Bratislavy, Budapesti, hostujici profesor v Erlangen (1980--1981), od roku 1978 petkrat dekanem fakulty (naposledy 1990 jako prvni dekan EThF UK).






Navazuje na theologii Slova, ktere zpritomnuje ve sboru a zavazuje k misijni interpretaci (Soucasne pokusy o interpretaci evangelia, 1966, 19935, tez anglicky, japonsky, korejsky). Podilel se intenzivne na obnove bohosluzebneho zivota (Agenda I, 1983, Agenda II, 1988). Pripravil skripta z jednotlivych disciplin: Kazani v reformaci (1954), Kapitoly z liturgiky (1960), Zavazek krtu (1974), Radost ze Slova (1983), Pastyrska pece (1991), Kristus a jeho lid (1993), Uvod do studia I (1978), Bibliografie (1988), konfirmacni prirucka Nase cesta (1968, 19923). Venuje se homiletickemu vykladu perikop (v tisku). Clen komise pro Viru a rad a Ustredniho vyboru SRC. Rada ekumenickych publikaci: Stimmen der Kirche in der CSSR (Mnichov 1968), Die prophetische Aufgabe der Kirche (Hamburg 1971), Erbe im Heute (Berlin 1982) aj. Dalsi publikace: J. L. Hromadka, zivot a dilo (1989), Ucitele evangelicke bohoslovecke fakulty (1989). Redaktor KR (1961--1991), clen redakce Zeitschrift f?r kirchliche Zeitgeschichte (G”ttingen), aj. Sve theologicke postoje formuloval v inauguracnich prednaskach (Rocenka KF).


Bibliografie:

ThPr KR 1960, 163--165

KR 3/1972, 54--58

Rocenka KF 1979, 52--57


PAVEL FILIPI


Narozen 26. 5. 1936 v Praze, vikar Ceskobratrske cirkve evangelicke v Praze 6 -- Stresovicich a v Praze 1 -- Salvator, za asistenta povolan 1967, odborny asistent 1972, docent 1975, profesor 1977. V roce 1990 hostovska profesura na univerzite v Siegenu (SRN).


Filipi vysel z biblicke skoly formovane Slavomilem Dankem (Homileticky aspekt Dankovy exegeticke metody, KR XLIII, 1976, 124n), asistenturou u J. L. Hromadky (1967--1969) nabyl theologickeho pohledu na nejsirsi problematiku ekumenickou. Ke svemu uciteli se prihlasil disertacni praci (Farar Josef Hromadka, 1971), radou dilcich studii a pokusem o rozbor jeho zivota a dila (Do nejhlubsich hlubin, 1990). V souvislosti s disertaci jej zaujaly historicke koreny ceskeho evangelictvi v 19. stoleti (habilitace: Ekumenicke motivy v ceskem evangelictvi 19. stol., 1974 a rada dilcich studii). V cirkevne budovatelskem programu skupiny zaku Ed. B”hla na prelomu stoleti rozpoznal nosnou tendenci, ktera, zbavena konfesionalniho konzervatismu, muze (v navazani na odkaz stare Jednoty) pozitivne ovlivnit definici poslani cirkve jako mensiny v sekularizovane spolecnosti (Cesti a moravsti zaci B”hlovi, SAT 2, 1978, 81--103). Odtud formuloval svou zakladni pozici "kenoticke eklesiologie", opet v souvislosti s myslenim Dankovym a Hromadkovym (Pravda v dejinach, cirkev ve svete, SAT 1, 1977, 55--64).


Sva zakladni vychodiska v poimenice a katechetice formuloval v konfrontaci s materialem biblickym (Verbum solatii: Epistola Zidum a pastyrska pece, SAT 4, 1982, 89--106) a historickym (Tendence bratrskych homiletik, SAT 5, 1982, 77--100, Spory o katechismus ve druhe polovine 19. stol., KR XLIV, 1977, 204--209 aj.). V homiletice, kterou chape jako vyusteni disciplin biblickych, usiluje vyvodit dusledky ze skutecnosti, ze kazani je vykladem "textu" v jeho literarni i historicke sveraznosti, jez nesmi byt predcasne rozpustena v aktualizacnich generalizacich.


Na pole ekumenicke liturgiky se odvazil knizkou Hostina chudych (1991). V ekumenicke theologii usiluje o metodickou prupravu k dialogum s rimskym katolictvim a o interpretaci jednotlivych krestanskych utvaru "ad meliorem partem". Svuj ekumenicky zajem uplatnuje i na poli mezinarodnim bud publicisticky, bud primou ucasti (Leuenberske rozhovory, Komise pro viru a rad SRC), kde usiluje o to, aby byl zvyraznen prinos reformacniho dedictvi pro ostatni ekumenu i soucasny svet (Die Aufgaben des Gesprachs der reformatorischen Kirchen heute, in: Konkordie und Oekumene, 1988, 127nn).


LUDOVIT CSEMY


Narodil se 15. 7. 1923 v obci Holiare (okr. Komarno), po maturite na klasickem gymnaziu v Komarne (1942) studoval theologii na Theologicke vysoke skole v Pape (Madarsko) a na Evanjelickej teologickej fakulte v Bratislave. Absolvoval 1947 v Pape, 1948 studoval postgradualne na Husove fakulte v Praze.


Od r. 1948 vikarem ref. cirkve v Kosicich (prednasel na "Bohosloveckem ucilisti pro nizsi duchovenstvo"), od r. 1949 fararem v Okolicne na Ostrove (do r. 1964).


Jiz v roce 1950 byl vedenim reformovane cirkve poveren praci studentskeho duchovniho mezi posluchaci Husovy fakulty v Praze. Po preruseni (voj. sluzba) se k teto praci v r. 1954 vratil a byl jmenovan docentem pro obor prakticke theologie. Pristich deset let vykonaval soucasne praci farare a ucitele reformovanych studentu s obtiznym dojizdenim.


Od r. 1964 plne na KEBF v Praze, v roce 1974 jmenovan profesorem, na odpocinek odesel 1993.


Prednasel praktickou theologii pro studenty Reformovane krestanske cirkve na Slovensku (slovensky a madarsky), nekolik let i symboliku, theologii ref. vyznani a dejiny reformovane cirkve (po umrti prof. Turnskeho). Behem sveho pusobeni na fakulte spolupracoval zvlaste s katedrou biblickou (SZ, prof. Bic a Heller) a s historikem R. Ricanem (zpracovani madarskych rukopisnych dokumentu o potolerancnich dejinach madarsko-ceskych cirkevnich vztahu).


Rada ukolu mu byla sverena cirkvi (predsedal napr. jeji thelogicke komisi), kterou tez zastupoval v mnoha mezinarodnich gremiich (napr. Arbeitskreis f?r Konfessionskunde, Konference evropskych cirkvi, Svetovy ref. svaz, kde byl clenem Evropskeho vyboru aj.).


V soucasne dobe vedle svych soukromych studijnich projektu predevsim pomaha usili Reformovane krestanske cirkve na Slovensku vybudovat nove zalozeny Calvinuv Teologicky Institut v Komarne.


Bibliografie:

Nabozensky individualismus proroka Jeremiase (Papa 1947, mad.), Latinsko-cesko-madarska gramaticka terminologie ke studiu biblickych jazyku (skriptum KEBF b. r.), Kazani pro ctene sluzby Bozi (Rim. Sobota -- Komarno 1960--1980, slov.-mad.), Wir schauen Gott in Christus (in: Zeugniss f?r alle V”lker, 1966), Dejiny Ref. krest. cirkve na Slovensku I-II (Rim. Sobota 1979, mad.), Teologicke pozadi ref. tolerancnich kazatelu (in: Idea mieru v cirkevnych dejinach, Presov 1981), Kapitoly z katechetiky (Komarno 1992, mad.), Homiletika (Komarno 1992, mad.), Geza Kur: A komaromi ref. egyhazmegye (vydal a opatril uvodni studii, Bratislava 1994), Teologie a kultura islamu (Bekesseg nektek!) s J. Molnarem (in: Pragai T?k”r 1994), Lexicon heptaglotton in VT libros (skripta ETF, pripravil madarskou cast, v tisku).

Z prekladu napr. Imre Czegle: Samuel Szalay a madarsti ref. tolerancni kazatele (SR CCE 1985), ci Cseh-magyar kapcsolatok Matyas koraban (in: Pragai T?k”r 1993). Dale casopisecke clanky a studie predevsim v casopisech Kalvinske hlasy - Kalvinista Szemle (od r. 1948), KJ (od r. 1954), KR, Theologiai Szemle (Budapest) ci Refomatus Szemle (Cluj, Rumunsko).

V priprave jsou madarske studie o Madarskych prekladech del J. A. Komenskeho v 17--19. stoleti, ci Srovnani prekladu a vykladu dvou reformacnich bibli (Karolyiho a Kralicke).


ZDENEK CEP


Narozen 29. 9. 1914 v ceske rodine v Londyne, od r. 1925 zpet ve vlasti, kde absolvoval hudebni skolu v Jihlave a 1931 vstoupil na Prazskou konservator. Absolvoval ji v oboru kompozicnim (1937) a dirigentskem (1939). Kratce vyucoval hudbe soukrome, pote v hudebni skole v Pribrami (1942--50).


Na Komenskeho fakultu prisel zahy po jejim ustaveni nejprve jako lektor cirkevni hudby, od r. 1952 jako asistent a posleze odborny asistent pro cirkevni hudbu a hymnologii pri katedre prakticke theologie. Do duchodu odesel v r. 1982.


Vedle prace na fakulte, kde vyucoval dejiny cirkevni hudby a hru na harmonium, pusobi dlouha leta jako varhanik (sbor CCE v Praze u Salvatora), spolupracoval pri tvorbe cirkevnich zpevniku (rada pisni v Evangelickem zpevniku, redigoval hudebne Krestansky kancional), vedl orchestr Kostnicke jednoty a radu peveckych sboru a vykonal na poli duchovni hudby nemale dilo jako skladatel a upravovatel.


ADELHEID REININGHAUS


Narozena v roce 1951 v Nagoldu (SRN). Po maturite studovala evangelickou theologii a germanistiku jako hlavni predmety v Heidelbergu a v Tuebingen.


Zacatkem roku 1975 na universite v Tuebingen absolvovala statni zkousku z obou predmetu. Nekolik let pusobila na gymnaziu v ruznych ucitelskych funkcich: vyucovala nemcinu (jazyk a literaturu) a evangelicke nabozenstvi.


Od roku 1978 do roku 1990 pracovala jako referentka ve vzdelavacim programu, ktery nabizi Evangelicka zemska cirkev ve Wuerttembergu zakum, zakynim a studujicim. Jednou z hlavnich oblasti prace byly ruzne mezinarodni ekumenicke studijni programy a setkani.


Od zari roku 1990 zije s manzelem v Praze, nejprve jako postgradualni studentka na Evangelicke theologicke fakulte UK, kde take od zacatku vyucovala nemcinu, pozdeji jako odborna asistenka na katedre prakticke theologie a v Ekumenickem institutu.


Venuje se predevsim otazkam zahranicniho studia pro studenty evangelicke fakulty, praci v seminarich a vyuce nemciny. Vlastni studijni praci soustreduje na oblast feministickych theologii a k tematu situace zen v cirkvich a ve spolecnosti.


GERHARD FREY- REININGHAUS


Narodil se v roce 1951 v Neckarmuehlbachu (Jizni Nemecko). Po maturite stravil rok ve Spojenych Statech jako spolupracovnik v metodistickem sboru.


V letech 1971--1977 studoval evangelickou theologii v Mohuci (Mainz) a v Tuebingen, kde take absolvoval zaverecnou zkousku.


Od roku 1977 byl ve sluzbe Evangelicke zemske cirkve ve Wuerttembergu, nejprve dva a pul roku jako vikar (ordinovan 1978), potom (1979--1990) jako farar v Koengenu u Stuttgartu.


Od zari roku 1990 s manzelkou v Praze, nejprve jako postgradualni student na Evangelicke theologicke fakulte UK, kde soucasne vyucoval nemcinu.



Jako odborny asistent na katedre prakticke theologie sdili sve zkusenosti v seminarich a dalsich pedagogickych aktivitach na fakulte. Soucasne pusobi jako poradce dekana fakulty v oblasti rozvijeni ekumenickych styku.


Badatelsky se venuje studiu del J. L. Hromadky a ekumenickemu hnuti.


GEZA ERDELYI


Narozen 2. 4. 1937 v Oborine (okr. Trebisov). Po maturite na gymnaziu (Komarno 1954) studoval theologii na Komenskeho fakulte v Praze (absolvoval 1958).


Od r. 1960 pusobi v Krestanske ref. cirkvi na Slovensku, neprve jako tiskovy referent, od r. 1963 jako kazatel v rade madarskych sboru. V r. 1967 postgradualni studium v Berline a Wittenbergu.


Od r. 1973 studoval pri zamestnani dejiny architektury a umeni (CVUT Praha). K obhajobe zaverecne prace nedostal souhlas, ziskane znalosti vsak uzil ve sve disertacni praci na Komenskeho fakulte (Vplyv reformacie na cirkevnu architekturu), kde promoval v oboru prakticke theologie r. 1988. V temze roce studijni pobyt na univerzite v Groningen.


Od r. 1992 je odbornym asistentem pri katedre prakticke theologie. Prednasi praktickou theologii studentum Krestanske reformovane cirkve.


FRANTISEK LINHART


Narozen 7. 10. 1882 v Kracovicich u Trebice, vystudoval gymnazium v Trebici a pote cestinu a nemcinu na FF UK (1901-- 1905). Pusobil kratce na gymnaziu v Brne (1906--1907) a pote na realce v Novem Meste na Morave (1907--21). Puvodem katolik, pod vlivem Masarykovym vsak prestoupil do cirkve reformovane (1911) a zacal se zabyvat ceskou reformaci a filosofii nabozenstvi. R. 1920 byl promovan na FF UK (PhDr), o rok pozdeji se habilitoval na Husove fakulte (spis Podstata a metoda dnesni filosofie nabozenstvi) a byl jmenovan docentem (1921).


Prednaset zacal nejprve v castecnem uvazku, teprve od r. 1924- -25 presel na Husovu fakultu plne. Stal se nejprve mimoradnym (1927) a pote radnym (1931) profesorem pro "dejiny nabozenstvi a filosofii nabozenstvi" (jak znel uredni nazev oboru). Za dobu sveho pusobeni byl dvakrat dekanem (1932--33 a 1948--49), na odpocinek odesel vice nez sedmdesatilety (1953). Zemrel 18. 4. 1959.


Linhart vychazel ve sve praci nepochybne z pojeti Masarykova, byl vsak zaroven znacne ovlivnen tehdy modernim badanim nabozenske psychologie. Normou se mu proto nestalo Bozi slovo, ale nabozenska zkusenost. Nabozenstvi, pojimane filosoficky a "procistene rozumem", stavel nad zjeveni i nad theologii, coz jej nutilo odmitnout theologii Barthovu, u nas potom pojeti Hromadkovo i Dankovo. V souhlase s tradicnim pojetim videl hlavni cestu a ukoly filosofie, pokud jde o krestanstvi, ve studiu nabozenstvi a teprve pres nabozenstvi v interpretaci krestanstvi.


Naopak velmi zive rozvijel socialni duraz krestanstvi, byl v kontaktu se svycarskym nabozenskym socialistou L. Ragazem, po jehoz vzoru vydaval casopis "Nova cesta" (1936--39) a organizoval "Sdruzeni nabozenskych socialistu". Sem patri i preklady del L. Ragaze Od Krista k Marxovi, od Marxe ke Kristu (spolecne s J. Simsou, 1935) a Nove nebe a nova zeme (1938).


Linhartovo odmitnuti nemeckeho nacismu bylo do znacne miry zduvodneno prave socialnimi duvody; veril v moznost obrody skutecneho socialismu. Kdyz se mohl po valecnem preruseni vratit k praci na fakulte, zacal se zabyvat vice marxismem (Dialekticky materialismus a krestanstvi, 1947). Pral si vzajemne sblizeni tim, ze se krestanstvi zrekne zjeveni a marxismus ateismu, v cemz zaroven spatroval nejnadejnejsi cestu do budoucna. Sve pojeti vysvetlil i v inauguracni prednasce pri svem druhem nastupu do funkce dekana (1948). Byla to ovsem koncepce v te dobe jiz malo verohodna a pritazliva, ktera zpusobovala, ze se odborne a potom i osobne dostaval do pomerne izolace, jeho snahy i dilo se postupne ocitaly na okraji zajmu. Linhart, odborne vzdelany, lidsky laskavy a osobne uprimne zaujaty pro svou vec, se tak v poslednim obdobi sve prace staval jakoby navstevnikem ze zaslych casu. Jeho pojeti, nesene evolucnim optimismem liberalni theologie, se v podstate rozpadlo v katastrofe svetove valky.


Presto, vedle jiz zminenych praci, stoji za pozornost a zaslouzi pripomenuti jeste alespon oborova ucebnice Uvod do filosofie nabozenstvi (1930), preklad knihy J. Macmurraye Tvurci spolecnost (1936) a Nabozenstvi a svetovy nazor (1949).

Bibliografie prof. Linharta neni podle nam znamych informaci podnes publikovana.




JAROSLAV N. ONDRA


Narozen 18. 3. 1925, absolvoval gymnazium v Brne (maturita 1944), potom slouzil jako prozatimni diakon CCE v Trebici (1944-- 45). Bohoslovi vystudoval po valce na Husove fakulte (1945--49). Do cirkevni sluzby vstoupil r. 1949 (jako vikar, od r. 1951 farar ve Zruci n. Sazavou, od r. 1955 farar v Praze-Kobylisich).


Pracoval v ekumenickem hnuti po boku J. L. Hromadky (od r. 1959 tajemnikem ERC a gen. sekretarem KMK), v roce 1960 prisel na Komenskeho fakultu jako reditel Ekumenickeho institutu. Na pocatku normalizace (1969) byl z obou ekumenickych funkci (ERC i KMK) donucen rezignovat.


V roce 1967 ziskal doktorat theologie na zaklade disertace Theologicke a ekumenicke predpoklady pro krestanskou mirovou praci (Evang. theol. fakulta v Bratislave). V letech 1970--75 vystudoval (pri zamestnani) se souhlasem fakulty Pravnickou fakultu UK (JUDr) a kdyz se uprazdnila katedra vseobecne teorie nabozenstvi (prechodem J. Hellera na SZ), byl fakultou vyzvan, aby se habilitoval pro filosofii. Habilitoval se spisem Zaklady dialektiky u G. W. Hegela (a/ Otazka puvodu a typu dialektiky, b/ Rozpor staticke a dynamicke koncepce ve filosofii, c/ Vyznam Hegelova systemu pro soucasnost) a 1978 byl jmenovan profesorem. Na tomto miste pusobil az do jara 1990, kdy odesel na odpocinek (v praci v Ekumenickem institutu pokracuje na castecny uvazek).


Bibliografie prof. Ondry cita neznamy pocet clanku a studii v rade cirkevnich a ekumenickych periodik a publikaci. Nebyla dosud publikovana.


LADISLAV HEJDANEK


Narodil se 10. 5. 1927 v Praze v evangelicke rodine. Od puvodniho zajmu o matematickou logiku presel (hlavne pod vlivem Kozakovym a Patockovym) k filosofii (s vedlejsim oborem sociologii). Studium zakoncil (PhDr) 1952 u prof. J. B. Kozaka disertacni praci O nekterych ontologickych predpokladech pojeti pravdy. Svemu oboru se potom temer po cely zivot mohl venovat pouze soukrome (s vyjimkou necelych tri let 1968--71, kdy byl pracovnikem Filosofickeho ustavu CSAV).


Od podzimu 1969 prednasel kratce filosofii dalkovym studentum Komenskeho fakulty, na jare 1970 (na vyzvani prof. Hellera a tehdejsiho dekana J. B. Soucka) podal narychlo napsanou habilitacni praci. Habilitacni rizeni vsak jiz nebylo zahajeno a probehlo az na pocatku r. 1990 (habilitacni spis Filosofie a vira, 1970). Od te doby prednasi filosofii (a od r. 1991 je vedoucim katedry) na EThF UK a zaroven na FF UK, kde byl v r. 1992 ustanoven radnym profesorem. V roce 1987 se mu dostalo cestneho doktoratu filosofie od university v Amsterodamu.


Bibliografie:

Filosofie a vira (soubor praci), Praha 1990

Dopisy priteli, Praha 1993 (nem. 1988, it. 1989)

Rada clanku a studii v theologickych, filosofickych i jinych odbornych casopisech (napr. KR, ThPr, ThZ, Tvar, Vesmir, v posledni dobe predevsim Reflexe).


JAN MOLNAR


Narozen 16. 1. 1938 v obci Mikula (okr. Levice). Po stredoskolskych studiich absolvoval KEBF v Praze (v r. 1963) a pote studoval arabistiku na univerzitach v Praze a v Bratislave. Od r. 1967 byl pracovnikem (nejprve odbornym, pozdeji vedeckym) Univerzitni knihovny v Bratislave. Promovan r. 1973 na FF UK (PhDr) na zaklade prace z oboru stredoveke islamske filosofie. Jako prekladatel a odbornik arabista pobyval delsi cas v arabskych zemich.


Publikoval radu clanku a prekladovych bibliografii, knizne vyslo Katalog orientalnych tlaci Safveta bega Basagica (Bratislava 1980). Od unora 1992 pusobi na ETF jako odborny asistent na katedre religionistiky.




Tento dokument

 

Tento dokument
ke stažení:


     ve formátu PDF
     ve formátu TXT

 

Poslední změna:

25.červen 2014 15:11

 


Poslední aktualizace 6.11 2017 20:49, Webmaster - Email : webmaster@etf.cuni.cz