František J. Holeček: 12. březen 2000 - Církev nastoupila na novou cestu ****************************************************************************************** * ******************************************************************************************  12. březen 2000 - Církev nastoupila na novou cestu Úvodník “La Civittá Cattolica”, roč. 151, č. 3597, 6. května 2000, str. 217 - 236. František J. Holeček Ke stažení zde. [ URL "ETFN-350-version1-etfkcd_38_version1_holecek_cirkev_nastoupila.pdf" Prosba k Bohu o odpuštění za viny, kterých se dopustili synové Církve ve druhém tisíciletí vyslovená Janem Pavlem II. 12. března, o první neděli postní, vzbudila různé reakce, jak b očekávat od nového gesta v dějinách Církve, jež, již svou podstatou, není snadné k pochope který s sebou přineslo, byl. široce pozitivní; přesto však, stejně jako v laickém, tak i v táboře, nechyběly kritiky a výhrady. Někteří katolíci dokonce zůstali dezorientován; proto že papežovo gesto otřáslo důvěrou v Církev, a dotknuto se jejich lásky k ní. Chceme předev některé z mnoha hodnocení papežova gesta a pak se pokusit uklidnit ony katolíky, u nichž t vyvolalo rozrušení a vyvedlo je z míry. Všechen (italský) národní tisk přisoudil události veliký význam a věnoval jí rozsáhlé zprá V Corriere della Sera přiznal jako první, 9. března, Indro Montanelli své “rozpaky” tváří papeže, který “za sebou zanechá trosky Církve nebo přinejmenším té, kterou jsme již po dva navyklí za takovou považovat a neseme si ji, i my laici, v krvi”; pak, 13. března, vyslovi postřeh, že tváří v tvář “rozpačitosti, nejistotě a dokonce neshodě mezi některými věřícím některými vysokými reprezentanty katolické hierarchie..., v sobě gesto Jana Pavla II. nemá ho, až na odvahu... Jeho prosba o odpuštění má neoddiskutovatelnou velikost, dává pochopit zasluhuje si obdiv”. V deníku La Stampa z 12. března vidí v “rozhodném odhodlání” Jana Pavla II. žádat o odpušt vytrvalou sílu a také to, že se vystavuje slabostí, jeho až z míry vyvádějící učenlivost v papežovo přání navrátit se ke křesťanským prvopočátkům, které se nezakládají na triumfu, a nejistotě a stálém klopýtání". “Drama Církve”, pokračuje, “nejsou ve skutečnosti hromady t zdi, které za sebou zanechá tento papež spolu s nezměrnými spory, kterým dal vzniknout. Ke protože hromady sutě jsou již zde, před našima očima. Protože zdi již spadly. Protože Evro kontinentem, popsaným ve Fides et ratio: kontinentem, který právě vychází z hrůz dvacátého jakékoli víry. Neboť už dnes - tváří v tvář nebojovné, bezmocné Církvi, která už nemá armá jedná, myslí “Jakoby Bůh neexistoval”. Zkoumat minulost je smělým skutkem, který proslavuj Církev a zušlechťuje ji. Bude to plodný skutek, nebude-li hierarchiemi užit jako trik (esc li prostředkem ke smazání vin a zodpovědností a opětnému začátku dějin jako by se nic neby Igor Man, když hovořil 13. března, opět na stránkách La Stampa, o Dni odpuštění, nazval ho revolucí”. Podle něj 12. března začaly “pro Církev nové dějiny ... definitivním přechodem k zamýšlení, od absolutismu k pokoře”; je to “obrat, který označuje bod, za nějž se nelze pak připomíná, že Jan Pavel II. “je ochoten nově nahlédnout roli papeže”, poznamenává: “Ny kontradiktorní pokračovat v udržování neomylnosti, jež přísluší Petrovu nástupci, papeži, odpuštění stejně jako druzí a ještě více”. V deníku La Repubblica z 12. března Eugenio Scalfari hovoří o prosbě o odpuštění jako o “d (spettacolo), které je grandiózní směsicí jisté spirituality, jisté mystiky a jisté tetrál přece”, pokračuje, “toto divadlo, které se odehrává před celým křesťanským lidem, neprobud zvláštní účast a pohnutí. Řeklo by se, že se o tom nemluví (che non faccia notizia) a že s krom papeže a úzkého kruhu jeho spolupracovníků; nezdá se, že by se křesťanský lid cítil j osoba alespoň něčím málo vinným. A pak, vinným čím? Vinami, spáchanými před osmi sty, pěti nebo padesáti lety? Proč je dnes papež na sebe bere? Proč by se měli bít v prsa křesťané r smysl má všechen tento vzrušený patos ve vyznávání hříchů, které už patří historii a na ni Církev zbudovala sebe samu, vlastní organizaci, vlastní duchovní a časnou moc?”. Pro Scalf papežův akt vyjádření lítosti recitován “před prázdným hledištěm”, ve své podstatě lhostej ani víra ani pokání, ale je také zbytečný. Papež totiž žádá, aby “lítost (pentimento = i z trvalá a ne přechodná”, aby se “křesťané vrátili ke svaté Církvi” a aby “víra nebyla jen f ale vědomým praktickým životem povinností, lásky, vzájemného odpuštění, společenství majet papež. Odpoví Boží lid?”. Scalfari se domnívá, že křesťané mohou odpovědět jako jednotlivc ecclesia: lidská podstata se nemění. Ve stejném deníku zdůrazňuje Marco Politi, že papežovo gesto “náhle zbavuje Vatikán jisté neomylnosti”; zatímco Gad Lerner vyslovuje postřeh, že “taková historická událost se nemůž vážkami diplomacie a politiky”. V ní “se výrazně rýsuje velikost obratu, který definitivně Wojtyla: odvaha dovést Církev putující v čase vstříc Nebeskému Jeruzalému, tedy svatému, a se (fare i conti) s nevěstkou, která je protagonistkou kontroversních lidských dějin. Obra (netto) a papež se modlí aby byl také definitivní. “Nikdy více”, slíbil a prosil o to”. Le “Pravoslavní, Židé, muslimové, nevěřící, i mezi tisíci obtížemi oné krví potřísněné (insan události, která ještě dnes vymezuje hranice světa, se mohou poměřit s novou skutečností: p odpuštění pokorným gestem, nezištným (gratuito), učiněným z jedné strany (unilaterale)”. V novinách II Sole-24 Ore z 8. března Giancarlo Zizola, poté co zdůraznil, že zamýšlení na mystického těla překvapilo “ony církevní sektory, které ještě zůstaly zakotveny v obrazu C vůči zlu, “dokonalé společnosti”, která výlučně vlastní pravdu”, uzavírá: “Tím, že se bije skutečnosti Církev předkládá bezprecedentní zřeknutí se integralismu”. V deníku Il Giornale z 11. března varuje Andrea Tornieli před “rizikem, že se vně Církve, věřícími, rozšíří idea, že dva tisíce let katolicismu byly dějinami ničemností a tmářství Je zde nebezpečí sumárních procesů na základě černých legend, které se prosadily do té mír neotřelo seriózní a dokumentované historické bádání. Je zde riziko, že se “Církvi svaté” p které spáchali duchovní (včetně papežů), a že se tak naznačí, že jestliže dnes papež žádá minulost, zítra by mohl některý jeho nástupce učinit totéž ve vztahu k němu. Konečně je zd nastartuje nekonečná spirála požadavků, aby byla Církev donucena nahradit škodu za věci vš to bylo vidět v minulých týdnech, kdy ochránci zvířat prohlásili, že očekávají zvláštní me se zvířat a vykácení amazonských pralesů, a organizace homosexuálů zdůrazňovaly vhodnost p ad hoc, která by se jich týkala”. Ve stejných novinách z 13. března napsal ještě Tornielli vyslechl papežovu homilii, že “jeho poselství je prorocké, ale se současně se nevystavuje protože papež řekl: “Když chválíme Boha, který ve své milosrdné lásce, vzbudil v Církvi po svatosti, misionářské horlivosti, úplného nasazení pro Krista a bližního, nemůžeme nevyzna vůči Evangeliu, do nichž upadli někteří naši bratři, zvláště ve druhém tisíciletí.. Z o to vyznáváme jako křesťané svou zodpovědnost za zlo přítomnosti.. A současně, když vyznáváme odpouštíme provinění, kterých se druzí dopustili na nás”. V deníku La Repubblica ze 14. března zdůraznil Enzo Bianchi, převor řeholní komunity v Bos konstatoval, že gesto Jana Pavla II. se nezrodilo z politických kalkulací, ale z “namáhavé věrněji žít a vydávat svědectví Evangeliu”, že “cenou této iniciativy, která vyplynula z j úřadu byla jistá institucionální osamělost, jisté nepochopení ze strany mnoha katolíků, ji pochopení ze strany nekřesťanů”. Mluvčím tohoto nesouhlasu (disagio) se stal Vittorio Mess della Sera z 12. března: nejdříve ocitoval některá místa z dokumentu Mezinárodní teologick a smíření, v nichž se odpovídá na kritiky, které by mohli někteří katolíci vyslovit vůči p o odpuštění, a v jejichž případě se zdá že je Messori vzal za své; pak zdůrazňuje, že “sit se vytvořila, činí neschůdnou únikovou cestu pro toho, kdo by se chtěl, jakkoli s rozpaky, svědomí k tradičnímu katolickému postoji. Tedy svěřit se, ve víře, ujišťujícímu (rassicura charismatu” a pak následovat s důvěrou - přese všechno - papežské direktivy. To je postoj, zdá, už není dovolen (concesso). Právě Řím sám proklamuje slavnostně, že se mnoho papežů t velká část z nich, ve skutečnosti, podporovala nebo alespoň považovala za záslužné (merito inkvizici, křížové výpravy, boj proti schismatům a herezím, nedůvěru vůči poválečnému juda proselytismus. Tedy věci, za něž se dnes žádá odpuštění od Boha a od lidí. Odtud plynou dr úplně konsekventní) otázky katolíka, který chce takovým zůstat: “Jestliže se mýlili oni pa si můžeme být jisti, že se nemýlí ten současný? Kdo mne ujistí, že některý jeho nástupce n odpuštění za jeho prosby o odpuštění? Co se zítra stane s poslušnými katolíky, když jsou d (rivalutati) jako proroci ti, kdo se postavili proti učitelskému úřadu papežů, a to i těch Současný hlas lidu (vulgata) na téma, například, lidských práv, pluralismu, dialogu, je op nepřekonatelným kritériem, pro posouzení perspektivy víry?”. Messori uzavírá: “Jsou to dra opakujeme. A pro věřícího dosti bolestné. Ale právě oddanost a věrnost nás nutí je vyslovi se synovskou důvěrou jasné odpovědi, které nám pomohou pochopit. A které nám budou oporou namáhavém (travagliato) úsilí najít znovu jistotu (radost) katolíka, vděčného za učitelský rozhodl (Magistero voluto), jako záruku pevného vedení, od Krista samého”. Zdá se nám, že tyto “dramatické a bolestné otázky” by měly být vzaty velmi vážně, protože, vysloveny s jasností, s jakou je formuluje Messori, jsou v hloubce ducha některých křesťan zneklidněním ve víře a v jejich lásce k Církvi. Snažme se proto odpovědět na takové otázky především některé eklesiologické principy. Podle některých papežovo gesto, jímž požádal o odpuštění, zpochybnilo (ha messo in questio Církve a její svatost a tímto způsobem otřáslo důvěrou křesťanů v učitelský úřad a dotklo k Církvi. Co tedy znamená, že je Církev neomylná a kdy je taková? Neomylnost je nárokem (p všeobecné Církve a nezávisí na lidských faktorech, ale výlučně na zvláštní pomoci Ducha sv přislíbil Ježíš své Církvi, jejíž mocí se Církev nemůže mýlit, když učí definujícím aktem definitorio) nějaké pravdě, týkající se víry a mravů, jako zjevené Bohem, kterou by tudíž považovat všichni křesťané. Tomuto nároku všeobecné Církve se těší učitelský úřad Církve, který je z Kristovy vůle svě sboru a Petrovi, jeho hlavě. Proto, když celý biskupský sbor, který nastoupil po apoštolsk shromážděný na koncilu pod předsednictvím papeže, Petrova nástupce, definuje nějakou pravd mravů (morale) - a jedině tehdy, ale ne, když například vydává kanonické dispozice ohledně nemůže se mýlit. Tím více, že to, co definoval jeden koncil, může být vyjádřeno lepším a ú následným koncilem, ale nemůže to být popřeno nebo radikálně změněno. Témuž nároku neomyln římský biskup, když promlouvá ex cathedra, tedy když vykonává svou funkci pastýře a učitel svou nejvyšší apoštolskou autoritou definuje nějakou nauku, týkající se víry a mravů (cost vyznávat (da tenersi) celá Církev (srv. I Vatikánský koncil, dogmatická konstituce Pastor 4., Denz.-Schönm. 3074): to se stalo jen několika málo případech v celých dějinách. Z toho závěr, že neomylnost nepokrývá veškeré učení papežů, kteří se proto mohli mýlit v leckterý jejich naučení a direktiv, aniž by se to dotklo neomylnosti, kterou Kristus přislíbil své Proto mohlo historicky dojít k tomu, že některé teoretické a praktické jednání (comportame papežů bylo mylné, aniž by to kompromitovalo neomylnost Církve a papežů. Nejzřejmějším pří potlačování hereze, ať již zbraněmi či inkvizičními procesy. Církev jistě nechybovala ani ani v odsouzení hereze: v tom jistě mohly být krajnosti (eccessi) a nepřesné interpretace, označila jako takovou (denunciando) a odsoudila herezi, konala svou povinnost říkat křest' je v souladu s vírou a co je v rozporu s ní, aby ho udržela v evangelní pravdě. Mohla se o se domnívala že musí potlačovat herezi silou, aby jí zabránila šířit omyl v křest'anském l vskutku pochybila, protože pravda se prosazuje sama (s´impone da se stessa) a nemůže být v tímto omylem a důsledky, k nimž dovedl křest'anstvo, musíme pociťovat bolest a zármutek, n rehabilitovat oběti, jako by byly zproštěny herezí, které jim byly přisuzovány, ale tak, ž politování nad tím, že byly pro své heretické myšlenky odsouzeny k žaláři, nebo hůře, na h slovy, Církev dnes nelituje, že odsoudila herezi, ale vyslovuje politování, že užila v pot metody, neodpovídající Evangeliu, i když soudní a trestní procedury byly mnohem spravedliv méně kruté, než ty, které v potlačování deliktů užívala světská moc. Zde je však třeba základního rozlišení mezi omylem a hříchem. O omyl jde, když se myslí ne způsobem neodpovídajícím (difforme) pravdě a skutečnosti. Omyl proto nenáleží do řádu soud která posuzuje jako pravdivou, dobrou a spravedlivou nějakou skutečnost, která však objekt pravdivá, nebo není dobrá, nebo není spravedlivá. Takový omyl může být nedobrovolný a nepř (invincibile): může tedy být nenahlédnut nebo nechtěn jako omyl, a tudíž je možno se ho do víře; a může být takový, že díky historickým okolnostem si ti, kdo mu podléhají, nemohou u ho dopouštějí. O hřích naopak jde, když je zde vědomí, že to, čeho se dopouštíme, je špatn zákonu božímu a evangelnímu a. když, přestože víme, že konáme zlo, se ho dopouštíme dobrov omyl je tedy hříchem, ale je jím jen tehdy, když s vědomím že jsme v omylu, v něm zůstávám chápeme jako mylné. Na základě takového rozlišení musíme říci, že potlačování hereze způsobem, jímž se uskuteč bylo pravděpodobně nedobrovolným a nepřekonatelným omylem: nedobrovolným, protože se ho do víře, tedy v přesvědčení; že slouží Bohu a víře a z důvodu nezbytnosti a povinnosti chráni lid před bludem; nepřekonatelným, protože založeným na svého času obecně připouštěném axio pravda má právo existovat a šířit se, zatímco blud nemá právo existovat a tudíž se v něm m tomu, kdo doznává, že ho šíří: duchovní autoritě proto přísluší rozlišit a odsoudit blud t aby ho ten, kdo se ho dopouští, odvolal pro svou spásu, a světské autoritě přísluší potres zákona toho, kdo v něm zatvrzele setrvává. To je to, co se dělo skrze inkvizici. Teprve v (recentemente) se pochopilo, že subjektem práva není pravda, ale lidská osoba, která má bý i když vyjadřuje mylné názory, které musí být označeny jako mylné, ale jejichž projevování nemůže být bráněno silou. V koncilní deklaraci Dignitatis humanae (č. 2) je řečeno, že “ve nikdo nemá být nucen; aby jednal proti svému svědomí” a že “právo na náboženskou svobodu s důstojnosti lidské osoby”. Abychom pochopili přesný smysl gesta, k němuž přikročil Jan Pavel II: 12. března 2000, je že Církev, kterou má papež na mysli není Církev, jejíž minulost by sestávala jen z ničemno a za niž by se proto bylo třeba stydět, ale Církev popsaná {disegnata) II. Vatikánským kon která ve svém lůně chová hříšníky, svatá a vždy potřebující očištění”, jež proto “nikdy ne pokání a obnovovat se” (Lumen gentium, č. 8). Tak se také papež modlil v prvním ze sedmi “ které pronesl kardinál Gantin: “Pane Bože, Tvá putující Církev, vždy Tebou posvěcovaná v k každé době zahrnuje do svého lůna členy (membri), kteří září svatosti, a jiné, kteří v nep tobě protiřečí vyznávané víře a svatému Evangeliu”. V homilii pak “chválil Boha, který ve lásce, vzbudil ve své Církvi podivuhodnou žeň svatosti, misijní horlivosti, úplného nasaze bližního”. To znamená, že pro papeže to, co je “první a hlavní” v Církvi, je svatost. Církev je vskut protože je v ní přítomen Kristus, hlava Církve, se svou milostí; protože je oživována (ani Svatým a obohacována jeho charismaty; protože je v ní věrně uchováváno Slovo Boží; protože posvěcení lidí prostřednictvím svátostí; protože v ní během staletí jejích dějin rozkvetla mimořádným způsobem křesťanská svatost, ať již hrdinská či řádná (ordinaria); protože ve s mučednících vydávala až k prolití krve svědectví své víře a Ježíši Kristu; protože ve svýc zanesl. zvěst Evangelia do celého světa za cenu nezměrných obětí a nevýslovného utrpení; p během celých svých dějin nekonečnou řadu skutků lásky (opere di caritá). Proto nejsou ději pochmurnou a úděsnou “černou legendou”. Ale svatost Církve, protože sestává z křehkých a hříšných lidí, stojí vždy po boku hříchu. není jakousi církví “čistých”, “vyvolených”, “spravedlivých”, ale Církví svatých a hříšník zapotřebí očištění od zla, které v sobě nese, a tudíž má vždy zapotřebí prosit o odpuštění svých hříšných údů. To, co udělal Jan Pavel II., je to, co má vždy dělat svatá Církev Boží patě kříže, aby prosila o Boží odpuštění. Proto jeho gesto nesmí ani pohoršovat ani znepok jako by v nich budilo dojem, že nepatřičně (indebitamente) ponížilo Církev a otřáslo důvěr že je jejich učitelkou víry a vede je k Bohu. Zvláštnost (la specificitá) gesta z 12. března spočívá ve skutečnosti, že Papež, s cílem u aby zahájila třetí tisíciletí svého života s očištěným duchem, chtěl prosit Boha o odpuště kterých se dopustili křesťané každého řádu a postavení ve druhém tisíciletí, zvláště za on nejvíce urazily Boha a ublížily lidem a tudíž představovaly vážnější odchylku od Evangelia viny, spáchané ve službě pravdě tím, “že se užívaly neevangelní metody” a “metody nesnášen připomenul hříchy, “které rozervaly jednotu mystického Těla a zraňovaly bratrskou lásku”; se nemálo křesťanů dopustilo vůči Židům; hříchy, spáchané proti lásce, míru a právům národ úcty vůči kulturám a náboženstvím; hříchy, které se dotkly důstojnosti ženy a hříchy proti rodu, když se souhlasilo s postoji rasismu a vylučování jiných národů; hříchy spáchané pro právům osoby, ke škodě zneužívaných nezletilých, chudých, a nenarozených zabitých v mateřs Když papež připomínal tuto nezměrnou masu hříchů a prosil za ně Boha a lidi o odpuštění, n soudce druhého tisíciletí Církve: soud o provinění jednotlivých osob ponechal výlučně Bohu dopustil, aby to byli historici, kdo určí, co všechno v jednotlivých událostech druhého ti na doktrinálních omylech, předsudcích, vášních, a co na skutečném a pravém zlovolném jedná nenávistí, hladem po bohatství a po moci, pohrdáním ostatními, vyhledáváním hanebných rozk slabých osob (dalla ricerca di piaceri infami a danno di persane deboti): dětí a žen, osob neschopných se bránit. Proto nevyjmenovával osoby nebo události, jak by někdo byl požadova Hans Küng v deníku La Repubblica z 13. března -, protože kdyby tak byl učinil, osoboval by který je jediným soudcem lidí a lidských dějin. Předložil jen milosrdnému Bohu hříchy synů tisíciletí, které jedině On zná a soudí, aby skrze Jeho odpuštění “paměť”, tedy minulost C ještě dnes zatěžuje, byla “očištěna”, a Církev mohla vstoupit do nového století hluboce ob nabídnut odpuštění Církve za pronásledování, násilí (angherie), olupování (spoliazioni), k dostalo v uplynulém tisíciletí a které se dnes snaží zapomenout, aby připomínala jen viny si papež přál, aby jeho gesto bylo nezištné (gratuito): nevyžadoval tedy, aby druzí prosil utrpení, způsobené Církvi a křesťanům. Je zřejmé, že papež mohl vyslovit prosbu o odpuštění za hříchy, kterých se křesťané dopust tisíciletí, protože Církev je “jedna” jak z dogmatického, tak historického hlediska, tedy stále táž a nese v sobě celou svou minulost svatosti a milosti, ale i vin a hříchu: proto, za své plody, které v ní přináší Duch Svatý, a raduje se z nich, tak na sebe bere minulé i svých synů a rmoutí se pro ně, hříchy, které ji “zranily”, a stále prosí Boha, aby ji z ni V této souvislosti bychom mohli zdůraznit, že jestliže Jan Pavel II. je papežem, který v t odvážným a pokorným gestem postavil hříchy křesťanů druhého tisíciletí před oči celého lid papežem, který v tomto století více než všichni papežové minulosti poukázal ke svatosti Cí pozdvihl k poctě oltářů velkolepý počet svatých a blahoslavených. Na druhé straně papež neprovedl jen jakési jednoduché očištění fasády Církve. Zavázal i bu když požádal křesťany, aby se to, co se událo v minulosti jako urážka Boha a lidí, “už nik Tak s 12. březnem 2000 začala pro Církev, očištěnou ve své historické paměti Božím odpuště jež bude muset být více věrná Evangeliu a mít větší lásku vůči všem lidem, zvláště vůči tě křesťanům více trpěli v uplynulém tisíciletí. Křesťané budou muset podstoupit tuto cestu, úzkosti, které s sebou ponese, v radosti, že se jim dostalo Božího odpuštění, a v jistotě i prostřednictvím omylných a hříšných lidí Kristus se svým Duchem vede Církev k plnosti pr svatosti. Není tedy pro křesťany důvod, aby byli znepokojeni ve své víře a otřeseni ve své