Ota Halama: Posvátný obraz a Jednota bratrská ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** POSVÁTNÝ OBRAZ A JEDNOTA BRATRSKÁ Ota Halama V plném znění otištěno in: Teologická reflexe 6 / 2000 / 2, s. 116 – 123. Text ke stažení zde. [ URL "ETFN-463-version1-ohamama_posvatny_obraz_jb.pdf"] Názory Bratří na posvátné obrazy, jejich úctu a výtvarné umění vůbec, nebyly dosud nijak p Dílčí studie na toto téma částečně zpracovávaly praxi táborskou a utrakvistickou, ale Jedn jakožto plodu těchto dvou směrů, se nijak nedotkly. Následující řádky se proto pokusí něko sondami tuto mezeru alespoň trochu zaplnit a doplnit tak toto, dosud málo popsané, místo v církevních dějinách. Vznik Jednoty bratrské, její bohosloví i církevní praxi, zřetelně ovlivnily, jak bylo řeče proudy české reformace 1. poloviny 15. století - utrakvismus jakoubkovsko-rokycanského smě prostředkované Petrem Chelčickým. Vyjděme tedy od těchto kořenů. Rokycanův postoj k posvátným obrazům lze krátce charakterizovat jako kritickou a opatrnou žádném případě však jako "přehnaný" či "běžný" přístup k nim . Přiměřeně věci jej charakte žalob, nazvaná "O obrazech", z roku 1461: "Jeho přívrženci se jim vysmívají a i on by tak se odvážil. Neboť on sám odstranil obraz svaté Panny Marie z většího oltáře, kde byl umíst kouta; …" Nejen z této žaloby, ale i z ostatních pramenů plyne, že vlastní obrazoborectví cizí, i když sám připouští, že "se mu nelíbí hojné obrazy". Zřetelně zde tak u Rokycany vy Jakoubkem ze Stříbra zprostředkovaný, názor Matěje z Janova o nutnosti odstranit všechno t od pravé zbožnosti upnuté na Ježíše Krista a od husitstvím rozvinutého a zesíleného euchar Táborství, které rodící se Jednotě nejsilněji představil Petr Chelčický, k funkci obrazů p než utrakvismus pražských mistrů. Ovšem ani u Chelčického, ani u jeho táborského učitele M z Pelhřimova, obrazoboreckou tendenci nenacházíme. Chelčický sice problematizuje a odmítá, vzoru, dosavadní kult svatých, ale tak jako u Biskupce, je i u Chelčického posvátný obraz kritického zájmu. Rozhodně a vždy zde však platí, že posvátný obraz a jeho úcta nemá již ž místo v církvi Kristově. Roku 1467 dochází v náboženské skupině shromážděné kolem Bratra Řehoře, bez ohledu na dosa římské a utrakvistické církve, k ustavení vlastních kněží. Nově vzniklá Jednota bratrská s vlastní cestu a nauku o posvátných obrazech si odnáší ze svého domovského prostředí, tedy jehož názor zradikalizovalo Chelčického táborství. Dokladem pro takto chápané pojetí posvá jak i dále uvidíme, je "Psaní mistrův Pražských proti Bratřím ku potvrzení listu Rokycanov psaného" z doby před srpnem 1474, které odráží utrakvistickou pozici té doby a přeneseně i bratrskou praxi: "Také otcové svatí v prvotní církvi kosti svatých, obrazy i všecky jiné s sou po kostelích, aby na stranu byli odloženi aneb ven z kostela, a to proto, aby věrní př kostela všickni měli zření k Bohu samému v svátosti oltářní, kteroužto svátost když sou vi sou se k náboženství vzbuzovali, nežli by jim byla v arše zavřína." Opět zde tedy vidíme, obrazy nejsou odsuzovány k zničení, ale, že jejich "rozptylující" moc má být omezena zcela Jakoubka a Rokycany a tato Jednotou přijatá pozice již nebude nadále v Jednotě opuštěna. D posvátných obrazů se totiž zaměřuje již jen na římskou církev a její pojetí posvátných obr úcty, zatímco utrakvismus ponechává bez kritických výpadů. Možnou prvotinou v této souvislosti je "Spisek o hanebném hříchu, těchto časův již lidem n totižto o modlářství", prvního z členů "úzké rady" Jednoty, bakaláře Prokopa z Jindřichova 1492. Zde se vrací opět duch Chelčického a Táborských, kdy Biskupec je i přímo jmenován, v argumentaci. Prokop, vycházeje z textů knihy Zjevení, o posvátných obrazech takto píše: "N od lidí můž a má Bohu činěno býti, vnitř i zevnitř, to lidem svatým a netoliko opravdovým, nejedni i mylným svatým a dřevěným i kamenným svatým, kteříž se ostarají a zvetšejí, kteří sobě pomoc učiniti, aby much a vrabcův, kteříž je uposedají a ukakají, s sebe sehnati nemo a dýmu s očí svých setříti. Tak jest nynější křesťanstvo vyučeno od apoštolské stolice skr kněžstva a mnichovstva, i těch a nejvíce jako na špalcích lidem k oku chodí, ke cti a chvá Z přibližně stejné či o něco pozdější doby pochází i anonymní spisek, dochovaný rovněž v A bratrské a nazvaný spisovatelem jejich obsahu: "O oddělení Bratří od římské církve". Toto v otázce posvátných obrazů neseno stejným duchem jako spisek Prokopa z Jindřichova Hradce římské církve je zde hlavním důvodem pro bratrské oddělení od kněžstva římského svěcení, j týkalo i utrakvistů. Posvátný obraz je, dle autora spisku, produktem snahy uchovat moc svě pozemské církve: "A nemohouce jich (svatých) přítomných míti, chrámy i obrazy jim vzděláva časem a místem nebyli od nich opuštěni, domnívajíce se jich tu při chrámích a obrazích víc bývati a pro přítomnost svou dary dávati a moci činiti …" Kritice je pak vystaven kult zej zázračných obrazů: "dopouštěl spravedlivě Bůh, aby ti obrazové někdy odpovědi dávali, neb jakož o nich vypisují, aneb něco živého člověka učinili, aby jich přítomnost v obrazích do A někdy kněží jich řemeslně něco připravili, ježto by se živé věci skutkové zdáli, anebo n sklamali, že by někomu dobře učinil a tak lid šálili a k poctám těch obrazův vedli, aby je jim obětoval a kněží jich, aby břicha pásli a smilnili etc." Přes tyto výhrady k posvátným zázračné moci, o nichž nás výborně z druhé strany zpravují legendy, však ani zde nenachází že by obrazy měly být ničeny. Uzavřeme-li pak celou polemiku autora, pak je možno říci, že církvi prostě nemají místa. Doba přelomu dvou staletí i dvou generací Jednoty nachází svého mluvčího v osobě vynikajíc B. Lukáše Pražského. I jeho názory na posvátné obrazy a jejich úctu jsou neseny výše řečen a nacházíme je na několika místech jeho díla. B. Lukáš, ač není nijak originální a v podst stanovisko svých předchůdců, tuto problematiku aplikuje jako první do mnohem širšího okruh autoři, kteří se zastavili na kritické polemice. Jeho zásluhou není proto nové zpracování ale její uvedení do širokého spektra církevní praxe Jednoty. Posvátné obrazy jsou tak odmí jak v katechismu nazvaném "Otázky dětinské" z doby kolem roku 1501, v agendě bratrských kn kněžských", oficiálních prohlášeních Jednoty i v polemice s protivníky. Teoretický boj, který vyvrcholil právě v osobě B. Lukáše svým praktickým zařazením a pozdě v Bratrské konfesi z roku 1535, měl však i své zcela praktické důsledky a pozadí. Malíři p obrazů patří v Jednotě mezi škodlivé řemeslníky, na které se vztahuje sněmovní usnesení z neprospívají, jenž prodávají ty věci neb dělají, z nichž potřeba žádná díti se nemůž, ano duše i těla." A jiná zpráva dodává: "Zlí obchodové jsou pro zrušení přikázání Božích stran vlastního a pro škození bližním, jako jsou: Kostkářství, hry, kejklové, m a l é ř s t v í, hádání, čarování, lichvy, alchymi, rufiánství, nevěstčí obchodové, hudby atd." Dozvuk tého ještě více než o sto let později, v letech 1611 - 1618, kdy B. Matouš Konečný ve své knize křesťanských" a v přídavcích ke "Kazateli domovnímu" konkretizuje dosavadní praxi a přímo modlářských soch a obrazů. Dalším zajímavým dokladem bratrské praxe v této otázce je důkaz o trvajícím výše uvedeném provedeném dotažením myšlenek Matěje z Janova a Jakoubka ze Stříbra o odstraňování posvátn kostelů. Navíc se nám zde objevuje i přímý důkaz toho, že Jednota ve své praxi nebyla nija Jde o dva listy mezi královskými hejtmany Jindřichem Berkou z Dubé a Volfhartem Planknarem bratrským pánem Kundrátem Krajířem z Krajku z roku 1531. Hejtmani píší Krajířovi: "Došla j od některých pánuov a dobrých lidí, že by z brandýskýho kostela, kdež fara jest, byly vyne i jiné ozdoby kostelní a tam že by bylo připraveno podle obyčeje bratrského, a tak že by s kostele zbor učiniti a nějaký kožišník podle téhož obyčeje těm, kteříž se tu sešli, i kázá jestli že jest tak, nemálo, ale mnoho dotýkalo by se strany pod jednou i pod obojí zpuosob se dálo proti těm smlůvám, kteréž sou mezi stranami králem Vladislavem slavné paměti srovn zemskými zapsány." Na což jim pan Krajíř ve výše uvedeném smyslu odpovídá a případnou domn obrazoborectví vyvrací: "Což se také obrazův dotýče a jiných ozdob kostelních, že by ven z byly, tomu též neračte věřiti, než že sou bez škody společně je složili a do truhel uložil v kostele nechali, aby, když by se koli těm z té obce sousedům, kteří Bratřími nejsou, zdá náboženství jako i prve vésti, to všecko sobě zase na svá místa postavili a toho užívali." Obdobný výsledek, jež neměl nic společného s obrazoborectvím, avšak zcela jiný průběh, měl B. Jiřího Izraele v Ostrorogu v padesátých letech 16. století. Dostáváme se tím tak i do z prostředí, ve kterém bratrské učení v probírané otázce muselo i poněkud narazit. B. Izrael správce celého města, přece musel zprvu nechat posvátné obrazy ve svém kostele. Později, k farníky postupně přesvědčoval v kázáních o jejich nepotřebě, mohl je dát zakrýt plátny a j uložit mimo kostel. Polské prostředí je také jediným místem, kde nacházíme posvátné obrazy modlitebnách polské větve Jednoty. Prvním dokladem této skutečnosti je právě uvedená činno v Ostrorogu, druhým je rozhovor Bratří Izraeele a Rokyty s Petrem Pavlem Vergeriem v polsk (Dzialdowo) v lednu 1557. Vergerius, kněz a biskup římský a později luterán, se tehdy zast "užívání ceremonií, jako komže, svic, o svícení ve dne a nejvíce na obrazích, proč je v ko že by všecko se v Jednotě tak užívalo. Ale dána mu o tom zpráva, kterůžto vyslyševši, pově tom přestává." Zde je zřetelná jedna důležitá věc a tou je stejná myšlenka v rozdílném pro a Morava, kde prostor pro odstranění posvátných obrazů vytvořila stálá stoletá polemika o obrazech, a někdy i skutečné obrazoborectví. Vývoz této české myšlenky do Polska, kam refo v tomto směru zavála až německá a švýcarská reformace, a které zůstalo do té doby katolick neotřeseným kultem posvátných obrazů, jak vidno, narazil a Jednota se musí s touto situací vyrovnávat. Na příkladu B. Izraele vidíme, že i s tak těžkou otázkou se moudrý kazatel v c vyrovnal. Polskými událostmi také pomalu mizí zprávy pramenů o dalším průběhu otázky posvátných obra bratrské. Světová reformace, která Jednotu od této doby zejména kalvínským pojetím ovlivňu v otázce nepřístojného užití posvátných obrazů v podstatě shoduje. Zásadním rozdílem však tyto dva reformační směry "očistu" posvátného prostoru vykonávají. U Jednoty vidíme, že je celou její existencí pevně vázán na české utrakvistické prostředí, z něhož Jednota vzešla, obrazy odstraňuje, ale nelikviduje. Naproti tomu, stoupence kalvínského směru je možné opr obrazoborci v tom nejostřejším slova smyslu. Opět by tedy bylo možné opakovat úvahu, která předešlém odstavci o rozdílném prostředí a stejné myšlence, stejném záměru, ale různém pro plyne z jiného historického vývoje té které náboženské skupiny. Shrneme-li tedy všechna dosavadní zjištění o postojí Jednoty bratrské k posvátným obrazům lze dojít, na základě dostupných pramenů, k jednoznačným závěrům. Bratří byli důslednými n pokračovateli myšlenek Matěje z Janova a Jakoubka ze Stříbra, které se k nim dostaly přes opatrnou toleranci posvátných obrazů v utrakvismu doby Jana Rokycany. Táborství, které k J ústy Petra Chelčického a Mikuláše Biskupce z Pelhřimova, sice přímo odkazovalo k naprostém posvátných obrazů, nevedlo však nijak k obrazoborectví, které také v Jednotě 15. a 16. sto Později a v jiném prostředí pak dokonce nalézáme i dočasnou toleranci obrazů v Jednotě, na odstranění je nejprve nutné lid připravit. Odmítnutí posvátných obrazů v církvi však nebyl výtvarného umění vůbec. Tím nejmenším dokladem právě řečeného je bratrský knihtisk, v němž výtvarného umění v Jednotě par excellence.