• Aktuality

Aktuality

24. prosince 2021

V období adventu a vánočních svátků přinášíme zpět sérii "Slovo na týden".

Adventní slovo

5. 12. 2021


Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů. (Malachiáš 3,1)


Pokud jste se někdy stěhovali, možná znáte život v krabicích. Můžete sice třídit, pečlivě skládat, plánovat, lepit štítky, ale nějakou záhadou se stejně to, co je zrovna potřeba, nakonec nalézá úplně vespod. Tak děláme cestičky, aby se dalo alespoň projít. Abychom, když běžíme do práce a doléhají na nás důležitější starosti těchto dní, alespoň tušili, kde hledat, natáhli ruku a vyštrachali třeba čepici. Dá se na ten zaskládaný život zvyknout, ale radost to není. Natož aby v něm bylo místo po něco nového. Možná je adventní doba pozváním vybalit si. Otevřít pevně zavřené škatule života. Dovolit, aby se k nim dostal ten, po němž toužíme. Pán přichází do našeho – tedy do svého – chrámu. Nebo i chléva, když na to přijde. A tak na to hledání, odkládání i nové začátky nebudeme sami.


Mgr. Jana Hofmanová, studentská farářka.


12. 12. 2021


Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl. Veselte se a jásejte nad tím, co já stvořím. (Iz 65,17-18a)


Řada lidí touží po obojím. Mít nové nebe nad hlavou, bez ozónových děr a popílku, bez letadel, která hrozí svržením bomby, průzračně čisté, protnuté jen letem ptáků, vábící napřímit hlavu, zhluboka se nadechnout a děkovat jeho Tvůrci. Mít novou zemi, zbavenou zákeřných virů, zbraní, toxických látek i toxických vztahů, úrodnou, kvetoucí, skýtající prostor pro život, lásku, přátelství, odpuštění a usmířené odcházení, když se naplní čas. V Adventu si tuto touhu po novém stvoření uvědomuji silněji než jindy. Touhu znovu vdechnout Božího stvořitelského ducha, nechat se jím očistit, obnovit a proměnit. Někomu to může znít jako utopie. A přece se najde pár bláznů, kteří věří, že se to prorocké zaslíbení v náznacích už naplňuje. Možná je jich víc, než se na první pohled zdá. Proč bychom jinak slavili Advent a Vánoce? Veselte se a jásejte!


doc. Tabita Landová, PhD., vedoucí Katedry praktické teologie a garantka studijního programu "Komunitní krizová a pastorační práce - diakonika" ETF UK.


19. 12. 2021


"Radujme se, veselme se." Sdílená radost je dvojnásobná radost. Množné číslo indikuje kolektivní podstatu člověka. Jsme každý originál a přesto jsme si podobní. Tak se nám nenápadně připomíná, že pouze v mezilidských vztazích se násobí naše talenty a dovednosti a vykopávají se hřivny. K tomu nejvzácnějšímu v životě patří setkání s lidmi, zvlášť ta spojená s pocity výjimečnosti, přízně, obdivu, vděčnosti. I po dlouhých letech uchováváme vzpomínky na ty, kdo nám pomohli, inspirovali nás nebo se dotkli hlubokých rovin naší osobnosti. Takové okamžiky se postupně ukládají jako klenoty do pokladnice našeho života. Nejde jen o minulost, své poklady můžeme každodenně rozmnožovat. Věnujme ve vánočním čase vzpomínku všem, kdo našimi životy "hýbli" v dobrém a zkusme i my zanechat v někom druhém hřejivý dojem ze setkání s člověkem.


Všem přeji krásný a klidný vánoční čas, Eva Křížová, vedoucí Katedry sociální práce a garantka studijního programu "Sociální a pastorační práce" ETF UK.


23. 12. 2021


Vánoční vzpomínka Robinsona Crusoe


Nikdy nezapomenu na svůj dětský zážitek nad knížkou Robinson Crusoe. Nemohl jsem se od ní vůbec odtrhnout. Četl jsem jí i s baterkou pod peřinou. Ten příběh mě dokonale pohltil a já jsem se ani trochu nebránil. Spolu s Robinsonem jsem prohledával ostrov, vyráběl sluneční hodiny, hnětl hrnčířskou hlínu, zařizoval jeskyni, sbíral želví vejce, šil šaty z vydělané kůže a skládal slunečník z palmových listů… Ta kniha má v sobě tajemné kouzlo: čtenář se prostě zabydluje na pustém ostrově spolu s Robinsonem. Spolu s hlavním hrdinou postupně přetváří divočinu v obyvatelný domov. A potom - právě když to nejméně čeká - najednou je přenesen z cizokrajného ostrova do zasněžených ulic staré Anglie. Dodneška si pamatuji na ten zvláštní pocit, když jsem celý rozpálený tropickým pralesem Robinsonova ostrova najednou jakoby ucítil na tváři sněhové vločky. V jedenácté kapitole se totiž Robinson náhle zamyslí nad kalendářem - a zjistí, že je prosinec. Vzápětí se čtenář spolu s ním ocitne v anglickém městečku Robinsonova dětství. Ostrov na chvíli úplně zmizí ze zorného pole. Celé tři stránky jsou věnovány vánoční náladě v Robinsonově vzdálené vlasti. Vzpomínám si, jak jsem tehdy jako dítě spolu s Robinsonem procházel mezi stánky adventního trhu v jeho rodném městě, z kostela zněly koledy, v ulicích zvonily rolničky, všude vonělo cukroví a měsíční svit se třpytil v čerstvě napadlém sněhu. A pak přišlo něco, co mě zasáhlo tak, že jsem na chvíli přestal číst. Robinsonovy vzpomínky dospěly až ke zvláštní vánoční tradici, kterou u nich doma zachovávali. Spolu s tatínkem chodili v období vánočních svátků do chudinské čtvrti na okraji města. Nosili s sebou koše s dárky, pečivo, oblečení a další věci pro chudé a nemocné. Něco takového jsem uprostřed dobrodružné knihy nečekal. Ten náhlý přesun z exotické dálavy ostrova do předvánoční Anglie bych ještě zvládl. Jenže Robinsonovy vzpomínky neústily do sentimentální vánoční idyly. Donesly se až k syrovému obrazu hrozné bídy v chudinské čtvrti, k drsnému líčení promrzlých dětí v chatrných kabátech, bez patosu a bez pozlátka. Tento nečekaný závěr Robinsonovy vánoční vzpomínky mě tehdy v dětství natolik překvapil, že jsem si umínil, že si to budu pamatovat. Vánoce - tak nějak to říkal Robinsonův tatínek - nejsou jen časem slavnostní a sváteční nálady. Je to také doba obyčejného, praktického milosrdenství...


Autorem textu je prof. Pavel Hošek, Ph.D.

vedoucí Katedry religionistiky ETF a garant studijních programů "Teologie křesťanských tradic" a "Teologie - spiritualita - etika".


Sváteční slovo

24. 12. 2021


Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. (Mk 1,15)


Zkusit si představit Vánoce, aniž bychom znali vyprávění evangelistů Matouše a Lukáše, není asi nijak objevné. Byli bychom bez pastýřů a stád, bez andělů, kteří zpívají o radosti a pokoji, bez hvězdy, která ukazuje do betlémských jeslí, a konec konců bez malého Ježíška. Ale my ta vyprávění máme. A tak nepochybně i proto lépe rozumíme, co znamená, když Marek onu vánoční zvěst shrne do slov: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží." Inu, právě tady nastává ta chvíle, kdy se zase všechno obrací k dobrému. Vychází světlo. Není tu jen onen jakoby nekonečný zápas mezi dobrem a zlem, nekonečné přetahování světla a tmy, černé a bílé, které se spolu smíchaly. Už není třeba čekat v životě jen na to, jak který politik rozhodne a jak věci dopadnou. Je tu ještě vyšší rozhodnutí. Lze změnit svoji optiku a učit se důvěřovat, že když Bůh něco slíbí, tak i splní. Vánoce, narození dítěte v Betlémě a celý Ježíšův příběh jsou velkým svědectvím o tom, že na Boží slovo a sliby je v tomto světě spolehnutí.


Ladislav Beneš, Dr., proděkan pro studijní záležitosti


25. 12. 2021


A je to. Dárky už jsou většinou rozbalené, zbývá pár kousků kapra a několik lžic bramborového salátu. Dnes je 25. prosince, Boží hod vánoční. A tak možná, než se pustíte do dalšího vaření, je teď dobrá příležitost pohlédnout skrz hromadu rozbaleného vánočního papíru a použitého štědrovečerního nádobí k podstatě těchto svátků. Patří k nim dárky i dobré jídlo, patří k nim rodina a navštěvování, hodně světla ve tmě, ale jen v tom to není. Základem je příchod Stvořitele do prostých poměrů našeho světa. Boží sestoupení mezi lidi. Boží přítomnost mezi námi jako obyčejný člověk, jako syn řemeslníka, jako jeden z nás. Bůh s námi a mezi námi. O to jde. Tohle slavíme. Takže dnes už to můžu říci naplno, v plné nahotě vánoční paradoxu naší bohaté společnosti: Přeji vám chudého Ježíška!


doc. Petr Gallus, Ph.D., proděkan rozvoj


26. 12. 2021


Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Židům 1,1–2)


„Bůh k nám promluvil ve svém Synu“ – také tak se dá vystihnout obsah toho, k čemu se křesťanská víra přimyká jako k povzbuzení a naději. A platí to i o té události, kterou si připomínáme o Vánocích, o tom betlémském novorozenci, který bude znám jako Ježíš z Nazareta. Už v tom nemluvněti k nám promluvil Bůh. Promluvil tou událostí. Na vánoč-ních příbězích, které o ní vyprávějí, je nápadné napětí mezi obyčejností toho, co se vlast-ně stalo (děťátko v plenkách), a vznešeností slov, která jsou s tím spojována („sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem“, „Immanuel, to jest ‚Bůh s námi‘“). Vstup Božího Sy-na do lidských dějin se udál zcela na okraji lidského zájmu, nemohl být obyčejnější, zrani-telnější. Síla a moc se v něm projevila prostě tím, že se neztratil, že si našel místo i tam, kde pro něj žádné nebylo. Můžeme si říci: jestliže k nám takto promluvil Bůh, představil se nám tak, že je to pro nás povzbudivé a nadějné.


Mgr. Jan Roskovec, Ph.D., proděkan pro zahraniční a ekumenické vztahy


1. 1. 2022


Milí studenti, studentky, pedagogové a vůbec všichni obyvatelé fakulty! Nastal čas novoročních projevů. Má-li na webu viset i děkanský, chtěl bych projevit aspoň stručnost. Ale také naději. Děkuji Vám za trpělivost, s níž jste přečkali všechny nástrahy roku minulého. Neodvažuji se tvrdit, že ten nastávající bude lepší, veselejší nebo aspoň normálnější – ale to neznamená, že by nemohl. Tak ať se Vám v tom příchozím roce daří být šťastní a ať všechno nějak společně překonáme.

QBFFF


doc.Jiří Mrázek, Th.D., děkan ETF UK, vedoucí katedry Nového zákona


6. 1. 2022


Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit. (Mt 2,1-2)


Někdy je těžké vykročit z kolejí, které vyjezdila tradice, a přes milé koledy zaslechnout jemný hlas pečlivě vyprávějícího evangelisty. Jak známo, Matoušovi velice záleží na tom, aby vyjádřil, že (resp. jak) v Kristu mezi nás přišlo „království nebes“ (tj. kralování Boha). Se slovem „království“ a rolí „krále“ proto ve své verzi evangelia nakládá velmi opatrně a promyšleně. O těch třech mužích, kteří přišli do Jeruzaléma, aby pak v Betlémě čerstvě narozenému synu Marie odevzdali královské dary, proto Matouš – na rozdíl od nás – nikde neřekne, že jsou „králové“. V příběhu evangelia jsou na scéně králové jen dva: „král Herodes“ a „ten narozený král Židů“. Je to příznačně kontrastní dvojice: v královském paláci krutý a lstivý despota, před nímž lidé raději prchají, aby si zachránili život, a ve chlévě chudé dítě, za nímž lidé přicházejí, aby mu vyjádřili svou úctu a radost. Jaké je to království, které syn Marie do našeho světa přináší, se Matouš snaží vyjádřit v celém Ježíšově příběhu. Na jeho konci titul „král Židů“ opět zazní , a to opakovaně, většinou posměšně (Mt 27,11.29.37[.42]). – A proč tento oddíl čteme o svátku „Zjevení Páně“? Protože poznat, že onen chudý, posmívaný a ukřižovaný je ten pravý „král“ „Božího království“, je „zjevení“… – Aha! Tak to je velký svátek.


prof. Martin Prudký, Dr., proděkan pro vědu a postgraduální studium ETF UK, vedoucí katedry Starého zákona












Sdílet na:  
Váš názor
Kontakty

Univerzita Karlova

Evangelická teologická fakulta

Černá 646/9, pošt. přihr. 529

115 55 Praha 1


221 988 216


ID datové schránky UK: piyj9b4


Jak k nám