Jako tvář anděla (Sk 6,15)
Znáte to, doma není nikdo prorokem. Občas se setkáme s někým, kdo nezapadá do našich představ o tom, jak by měly věci být. Vždyť to tak přece vždycky bylo a je to tak dobře. Ti, kdo vyzývají k jakékoliv změně zaběhnutých pořádků, a snad ještě více ti, kdo vyzývají k obrácení, ke změně smýšlení, bývají často zdrojem „společenského pohoršení“ a riskují přinejmenším odmítnutí či opovržení. V některých historických kulisách ovšem riskují nejen to, ale i své zdraví a život.
To byl i Štěpánův případ. Štěpán byl jedním z prvních jáhnů, jež si Jeruzalémské, raně křesťanské společenství ze svého středu zvolilo. Zvláště o Štěpánovi se ve Skutcích apoštolů píše, že byl plný víry a Ducha svatého (Sk 6,5). Není proto divu, že když diskutoval s tehdejšími představiteli náboženské moci bylo pro ně těžké ho „nachytat“. Mluvil totiž v moci Ducha moudrosti, čteme o něm dále (Sk 6,10). To ale muselo tehdejší mocné štvát. A taky, že ano. Dál to byl jednoduchý scénář, který známe i my z našich stále ještě poměrně nedávných dějin. Křivé obvinění, pobouřený lid, zatčení, účelové výslechy, manipulované soudy, další a další křivá svědectví a … ukamenování.
Vlastně se stačí podívat kolem sebe i dnes. Kolikrát se tento scénář už opakoval… tu i onde. Kolikrát se bude muset ještě opakovat? Jsme nepoučitelní? Jako Jeruzalémští židé Štěpánovi doby? Nebo už jsme od té doby něco pochopily? Dokázali bychom být jako Štěpán? Byla by naše tvář během extrémního ponížení jako Štěpánova tvář? Skutky apoštolů o ní mluví takto: „Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla (Sk 6,15).“ Dokázali bychom odpustit vlastním vrahům, jako to udělal Štěpán? Vím, to všechno jsou nepříjemné otázky k vánočnímu cukroví a televizním pohádkám 2. svátku vánočního. Možná si říkáte, přece si jimi nenecháme otrávit svou blahobytnou vánoční pohodu. Pamatujme ovšem na to, že někde na světě se Štěpánův příběh možná opakuje právě teď. Jen v jiném čase a na jiné scéně. Vzpomeňme dnes tedy v krátké modlitbě na všechny pronásledované, křivě obviněné, na všechny, jimž jde někdo po krku. Ať jim dobrý Pán Bůh dá sílu příkoří snášet a odpustit pronásledovatelům. Ať své nesnáze, pokud možno překonají. Ať jsou všichni křiví svědkové usvědčeni ze svých lží. A snažme se i my být velkorysí k prorokům dnešní doby, i když nám často nastavují nepříjemné zrcadlo. Nesuďme nikdo příliš rychle, abychom za to pak na věčnosti sami nebyli souzeni. Varujme se všech křivých obvinění, přijímejme konstruktivní kritiku, možná pak zjistíme, že i naše tváře se mohou podobat tvářím andělů.
Sváteční slovo na 2. svátek vánoční připravil dr. František Štěch, externí spolupracovník Ekumenického institutu ETF UK.
Narodil se Kristus Pán… tahle koleda, starobylý husitský vánoční zpěv z 15. století, dokáže jakoby kouzlem propojit různé způsoby slavení Vánoc. Hraje se na vánočních trzích a spolu s dalšími koledami „funguje“ i v ryze světském až konzumním prostředí, zároveň se zpívá v kostelích. Na závěr bohoslužeb, a zpívá se z plných plic.
Co to ale znamená, „narodil se Kristus Pán“? Křesťanští teologové od samého počátku křesťanství mluví o vtělení, inkarnaci, Boha v jeho milovaném Synu, člověku Ježíši. Možná přesnější než vtělení je nehezké české slovo „včlověčení“. Bůh se stal člověkem, abychom my lidé mohli být sjednoceni se svým stvořitelem, se svým Otcem, a dosáhli tak naplnění našeho života a pozemské pouti.
To je ale možná pořád trochu málo. Je to jako sledovat velkolepé divadelní představení, s dramatickým dějem a silnou katarzí. I divák může být vtažen do hry, sledovat představení herců, kteří hrají pro něj, sledovat je doslova bez dechu. Jenže stále zůstává divákem. Zůstává vně. Německý mystik barokní doby známý jako Angelus Silesius napsal: Kdyby se Kristus stokrát zrodil v Betlémě, co by mi to prospělo, kdyby se nenarodil i ve mně…
Kdy a jak se v člověku rodí Bůh? V jednom chasidském vyprávění se říká, že když se na zemi potkají dva přátelé, kteří se dlouho neviděli, zrodí se na nebi anděl. Anděl je posel Boží a Bůh není nikdy daleko. Možná v každém lidském setkání, v každém přiblížení se vzdálených srdcí, v každém usmiřujícím slově a dotyku, v každém pokusu o překonání vzdálenosti mezi lidmi je Bůh přítomen, a možná víc, rodí se, žije.
Jedním ze silných obrazů spojených s Vánocemi v posledních letech je pro mě „Kristus v sutinách“ z vánočního kázání v luteránském kostele v Betlémě. Novorozené dítě, bezmocné a odkázané na druhé i za zcela normálních okolností, je obklopené válkou, smrtí a devastací. A přece přežije, jako to dítě z Betléma, které pak, po letech, svědčilo o své víře před Herodem a Pilátem a otevřelo nám cestu ke spáse.
Trosek a sutin máme kolem sebe stále dostatek, ať už v místech válečných konfliktů ve světě, které se nás dotýkají i přes to, že je nemáme na dosah ruky, nebo i přímo v sobě, ve svých vztazích s druhými, které tak často nezvládáme a působíme škody tam, kde bychom měli dávat radost. Ať je pro nás odolnost betlémského dítěte znamením naděje, že se v nás Bůh rodí stále, každý den, ve stále nových a překvapivých podobách.
Sváteční slovo na Boží hod vánoční připravil dr. Filip Outrata, ředitel ředitel Institutu ekumenických studií a koordinátor pro bakalářský obor Teologie křesťanských tradic.
Sváteční slovo na Štědrý den připravila prof. Ivana Noble, vedoucí Ekumenického institutu ETF UK a zakladatelka Centra péče o duši Univerzity Karlovy.
Keď vystúpila z večernej električky, prudký vietor jej do očí hneď vohnal obrovské vločky mokrého snehu. Práve to husté sneženie, na chodníku sa meniace v sivú brečku a gýčová výzdoba vo výkladoch obchodov jej pripomínali, že sa opäť blížia Vianoce. Inak sa nebolo na čo tešiť. Doma ju čaká prázdny byt a prázdna perspektíva. Ako sa vydala zvažujúcim sa chodníkom smerom domov, pošmykla sa a pri páde sa jej vysypal nákup z tašky. Na chvíľu ostala otrasená. Zrazu nad sebou uvidela postavu mladého muža. Bledá neónka pouličnej lampy osvetľovala jeho siluetu. Podával jej ruku a následne pomáhal zbierať rozsypané mandarínky. Smutný pohľad, no na tvári ľahký úsmev. Následne sa otočil a bez slova odišiel. Hustý mokrec ďalej zasypával cestu i chodníky.
„To svetlo svieti vo tme, ale tma Ho nepohltila.“ (Evanjelium podľa Jána 1,5)
Autorem textu k čtvrté neděli adventní je doc. Pavol Bargár, docent na Katedře filosofie a religionistiky a externí spolupracovník Ekumenického institutu ETF UK.
S Janem Křtitelem, postavou, jež provází adventem, jsem se letos potkal už v únoru na Maltě. Teologická fakulta ve Vallettě se nachází jen kousek od konkatedrály, které vévodí Caravaggiův obraz Popravy svatého Jana Křtitele. Mistrovské dílo zpodobující drsnou scénu. Žádná důstojná poprava s poctami a posledním přáním, spíš rychle na dvorek, ostrý nůž – a je konec. A to pouze kvůli souhře ješitnosti, malichernosti a pár dalším neřestem. Nejsou to důvody násilí mezilidského a politického i v naší, civilizované době?
Od Ježíše se prý Jan hodně lišil. „Nejí, nepije,“ všímali si Janovi současníci. „Poděs, chlápek s lopatou v ruce,“ podotýkají zase vykladači dnes. To by k Ježíšovi opravdu nesedělo: jeho Bůh byl milosrdným Otcem a o Boží lásce rád vyprávěl při jídle a pití. A přece, byť ji chápali každý trochu jinak, oba byli lidé na „špinavou práci“. Jan nazýval nepravostí jednání, které zřejmě leckdo bral jako běžné: „Nevšímej si toho, neřeš to, tahle to vždycky bylo a bude,“ říkali asi jeho blízcí. Ne tak Jan. A Ježíš? Při setkáních s lidmi považovanými za hříšníky a také s malomocnými překračoval náboženská pravidla a vystavoval sebe sama nejen rituálnímu znečištění, ale také odsouzení slušných lidí. Jan i Ježíš otevírají základní lidská témata. Advent naznačuje, že cesta zrání vede přes Jana k Ježíšovi.
Autorem textu k třetí neděli adventní je dr. Petr Jandejsek, vědecký pracovník na Ekumenickém institutu ETF UK.
(ENG) A Voice Crying Out in the Desert (Luke 3:4)
To try to share a life of hope and joy and trust in the power of the Lord can often feel like shouting out in the desert. At this time of the year so many things are calling out to us. There are Christmas songs and Christmas carols in every shop and restaurant, shops trying to persuade us what we really need to buy for people this year, we prepare too much food, we might even spend so much time preparing for Christmas services in church, that we forget why we are doing it.
Amidst all this noise there is the call to share hope, the task of seeking to build a world of justice and mercy, of proclaiming that the salvation of God has become visible in Jesus, the Son of God. It may feel that we are crying out in the desert, that there is no one to hear, no one who is interested, that we are surrounded by the loud noise of emptiness and lack of interest. And yet. There is hope, there is joy, and even the desert can be transformed, new life can grow in the most unexpected places. We may never know who hears us, who sees us and is moved to a new, life-giving encounter with the living God. But still, in the middle of the desert, we dare to believe that it does make sense to cry out with our entire lives, because the wonder that God has among us is so great that we have to proclaim it with joy, hope and love.
–––
(CZ) Hlas volajícího na poušti (Lukáš 3,4)
Snažit se sdílet život plný naděje, radosti a důvěry v Pána může často připomínat hlas volajícího na poušti. V tomto ročním období nás volá tolik věcí. V prodejnách a restauracích zní vánoční písně a koledy, obchody se nás snaží svést k nadměrnému nakupování, připravujeme příliš mnoho jídla, možná dokonce trávíme příliš mnoho času přípravou vánočních bohoslužeb v kostele – a to do té míry, že zapomeneme, proč to vlastně děláme.
Uprostřed všeho tohoto hluku zaznívá výzva sdílet naději, úkol budovat svět spravedlnosti a milosrdenství, hlásat, že Boží spása se zjevila v Ježíši, Synu Božím. Může se zdát, že voláme na poušti, kde není nikdo, kdo by nás uslyšel a kdo by se zajímal, že jsme obklopeni jen ohlušující prázdnotou a nezájmem. A přece. Je tu naděje, je tu radost, dokonce i poušť se může proměnit a nový život vyrůst na těch nejneočekávanějších místech. Možná se nikdy nedozvíme, kdo nás slyší, kdo nás vidí a je pohnut k novému, životodárnému setkání s živým Bohem. Ale přesto se uprostřed pouště odvažujeme věřit, že má smysl volat celým svým životem, protože zázrak Boží přítomnosti mezi námi je tak velký, že jej musíme s radostí, nadějí a láskou zvěstovat.
The author of the text for the second Sunday of Advent is Prof. Tim Noble, professor at the Ecumenical Institute PTF CU. /// Autorem slova k druhé neděli adventní je prof. Tim Noble, profesor na Ekumenickém institutu ETF UK.
Advent je pro křesťany dobou očekávání Ježíšova příchodu a přípravy na něj. Připomínáme si jeho trojí příchod. Jednak že Bůh nečekal někde nahoře v nebesích, až k němu vlastními silami doklopýtáme, ale „vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí“ (Fp 2, 7). Za druhé, že znovu přijde ve své slávě a bude přebývat mezi lidmi, setře nám každou slzu z očí, smrti, žalu ani nářku a bolesti už nebude (Zj 21, 3-4). Do třetice, že přichází do našich životů, vztahů, každodenních radostí i starostí jako Immanuel, tedy „Bůh s námi“. V Adventu jsme vyzývání k radostnému očekávání, ke zpomalení a ztišení.
Nejenom pro křesťany je Advent dobou očekávání. Děti se těší, co jim pod stromečkem nadělí „Ježíšek“. Dospělí se setkávají na vánočních večírcích, užívají si atmosféru vánočních trhů a chuť svařeného vína. Mnohé lidi čeká setkání s rodinou nebo blízkými. Tato očekávání často proměňují Advent na hektické období, plné stresu a různého zařizování. Když k tomu připočteme očekávání našich nadřízených nebo poskytovatelů grantů, tak je to také období dodělávání pracovních úkolů a restů.
Advent je obdobím intenzívnější charitativní činnosti, kdy se očekává větší vnímavost pro potřeby druhých a štědrost. Zřejmě nejznámější jsou Českou televizí přenášené adventní koncerty na podporu neziskových organizací, které pomáhají potřebným. Již několik let se zapojuji do projektu Adventního běhání. V mém adventním kalendáři nejsou sladkosti, ale prázdné kolonky, do kterých každý den zapíšu uběhnuté kilometry při minimálně 30 minutové aktivitě. Pravidelným pohybem pomáhám nejenom sobě. Součet uběhnutých kilometrů nakonec zaokrouhlím, většinou navýším a proměním v koruny, které odešlu organizátorům pomáhajícím vybraným dětským „hrdinům“.
Možná nedokážeme během Adventu naplnit všechna očekávání, ať už naše nebo druhých, ale nenechme se tím otrávit. Nejsmutnější by byla situace, kdy už bychom nečekali vůbec nic, od nikoho a ani od sebe. Podle biblických slov se smíme a máme těšit, nejenom v adventní době: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 K 2, 9)
Autorem slova k první neděli adventní je dr. Martin Vaňáč, odborný asistent na Ekumenickém institutu a vyučující na Katedře praktické teologie ETF UK.
Univerzita Karlova
Evangelická teologická fakulta
Černá 646/9
110 00 Praha 1
221 988 216
ID datové schránky UK: piyj9b4
