Vítejte na stránkách studentského faráře!
Pravidelné bohoslužby ve studentské kapli, které za běžných okolností probíhají každou středu akademického roku od 11:45, se během distanční výuky, kdy je fakulta zavřená, nekonají.
Pastorační hodiny:
Po dobu distanční výuky pište na e-mail stefan@etf.cuni.cz nebo telefonujte na číslo +420 730 580 520. Živý osobní kontakt jen ve velmi vážných případech.
Kázání na zimní semestr 2020/21 ke stažení:
Podzim 2020
Advent 2020
Zima 2021
Postní doba 2021
Svatý týden a Velikonoce 2021
Aktuální kázání:
Lukáš 24,13–27
Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
1.
Radostný velikonoční čas!
Téhož dne, v neděli odpoledne či navečer, o velikonoční neděli, to dva z širšího kruhu Ježíšových učedníků vzdali. Ježíš prohrál, oni prohráli. On je mrtev, oni žijí životem k smrti. Je na místě se domýšlet, proč opustili město a vydali se na venkov? Proto, že už nemohli déle čekat na zázrak, že je volal všední život, jejich zaměstnání, rodina, každodenní úkoly, nebo proto, že už nechtěli dál čekat, že jejich naděje a očekávání byly pohřbeny spolu s Ježíšovým mrtvým tělem, sňatým s kříže? Z evangelistova textu můžeme vyčíst pouze to, že Ježíšovu věc považovali za ztracenou. Ale ať už na ni chtěli zapomenout nebo na ni nemohli zapomenout, odříznout se od ní úprkem z dějiště Ježíšova konce nedokázali. Divíme se?
Od zrady a popravy jejich Mistra je dělí spíše hodiny než dny. V pátek kolem poledne vydechl naposled, a je neděle odpoledne! V sobotu byl klid, ale v neděli ráno se začaly šířit babské povídačky o prázdném hrobě a o vidění andělů. Mrtvý je i po své smrti drží ve své moci. Kráčejí z Jeruzaléma do Emauz a pořád se k těm dramatickým minulým dnům vracejí: „Rozmlouvají spolu o tom všem, co se událo.“ Evangelista výslovně říká, že nedávné události spolu „v řeči“, to jest nahlas „probírali“, že o nich hovořili, ptali se jeden druhého a pokoušeli se najít odpověď. Nebyli s tím, co se stalo, hotovi. Potřebovali, jak by řekli dnešní psychologové, čas na to, všechno „zpracovat“. Zřejmě si připomínali ta či ona slova, která Ježíš řekl, i která někdo řekl o něm. Vraceli se do dnů, kdy byl konec ještě otevřený, kdy všechno ještě mohlo dopadnout jinak, a ptali se: Proč se stalo, co se stalo? Muselo se to stát? Měli či mohli jsme tomu zabránit? Mohlo by to dávat nějaký smysl? Je to opravdu konec, nebo ještě něco přijde? Když nám umře blízký člověk, zejména stane-li se to nečekaně, hrajeme rovněž podobnou hru; je to v tu chvíli zřejmě jediná cesta, jak přijmout definitivu smrti.
Během jejich rozhovoru se k nim přidá onen Neznámý. Nepodobá se záhadné postavě Kohosi, kdo vstoupil do cesty praotci Jákobovi při brodu Jabok? Čteme, že se k nim připojil a nadále šel s nimi. Proč ne, nebyla to doba solitérů, kdy každý hledáme ve vlaku prázdné kupé. Evangelista nám ihned na rovinu sdělí, že neznámý je sám Ježíš. A dodá: Ale oni to nevěděli. Na vysvětlenou upřesní: „Něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.“ „Cosi jim jako by zakrývalo oči“, „jako by jim někdo byl držel oči“. Kraličtí zachovávají plasticitu originálu: „Ale oči jejich držány byly.“ Co je to „něco“ (nebo „někdo?“), způsobující, že ho nemohou ho poznat? Jazykem klasické dogmatiky: jejich nevěra? Jazykem moderní dogmatiky: jejich nesprávná víra? Zůstaneme-li u textu, pak by stačilo říci: jejich zármutek. Zármutek nám často brání vidět skutečnost kolem sebe. Pro slzy dobře nevidíme, máme rozostřený zrak, jen matně se orientujeme ve vnějším světě; jsme zahleděni dovnitř, schouleni do sebe, sevřeni v sobě.
Spolucestující se zachová jako zkušený terapeut. Přiměje ty dva, aby se vyslovili, aby se jejich bolest dostala ven, aby řekli, co je tíží, proč jsou tak smutní. „O čem to spolu rozmlouváte?“ Strategie se osvědčila. Udávají, že mají pro svou desperaci dobrý důvod. Nejsou desperáti z principu, světonázoroví pesimisté od přirození. „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ Slova údivu, ano výčitky, a to zřetelně nespravedlivé; vždyť takových, co během sváteční víkendu nezaregistrovali proces s Ježíšem, muselo být v Jeruzalémě mnoho, ne-li přímo většina. A co to bylo? Odsouzení a poprava Ježíše Nazaretského. A kdo to byl? Prorok. Zvěstovatel a činitel Boží vůle. Člověk „mocný skutkem i slovem“ (kraličtí i Český ekumenický překlad překládají v nesprávném, tedy běžném pořadí: slovem a skutkem) „před Bohem i před lidmi“. Kázal a uzdravoval, odpouštěl hříchy a křísil mrtvé. Vzbudil veliké naděje: že se s ním a v něm splní starozákonní mesiášská očekávání, že to bude on, kdo přinese Izraeli vykoupení. Ale obrátil proti sobě nenávist vrchnosti, byl vydán římské moci a ta jej odsoudila na smrt na kříži. Potom jsme čekali, zda se ještě něco nestane. A skutečně, dnes ráno nám zasvitl paprsek nové naděje: „Naše ženy“ – to je prosím evangelistův termín pro učednice, tj. ženy z Ježíšova okruhu – nalezly prázdný hrob a měly vidění andělů, kteří jim zvěstovali: Ježíš žije. Tedy něco jako tolkienovské „Frodo žije“. Učedníci si to běželi ověřit. Zjistili, že hrob je prázdný, ale nic, přesněji řečeno Jeho, Ježíše, neuviděli. (Dokonalý obraz, to jen na okraj, evangelia bez vzkříšení, křesťanství bez velikonoc.)
Na to se ozve Neznámý a své učedníky pokárá. „Jak jste nechápaví! Proč váháte?“ „To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci?“ (Řecký a latinský text má: „Vy pomalého, loudavého, tupého, líného, liknavého, váhavého srdce“; kralický překlad vykazuje bezmála básnické kvality: „Ó nesmyslní a zpozdilí srdcem k věření.“) A aniž by čekal na jejich odpověď, vstoupí do své staré role autentického interpreta Zákona a Proroků. „Proč si myslíte, že tomu mělo být jinak?“ „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ To, co nám tu evangelista předvádí, je christologický, christocentrický výklad Starého zákona z první ruky. Totéž budou konat křesťané všech dalších generací, od dob apoštolských podnes. Vždyť co jiného činí každý farář, každá farářka, byť ne takto peripateticky, na pochodu, když káže na starozákonní texty? Co jiného činíme, doufejme, tady na fakultě ve starozákonních cvičeních a seminářích my? Křesťanského starozákonního theologa dělá křesťanským starozákonním theologem skutečnost, že vztahuje ze všech částí Písma všechno, co se jen dá, ke Kristu. JAK to konkrétně provádět, budeme muset zvažovat text od textu. Ale kdybychom chtěli po odmítnutí veškeré alegorie a typologie axiomaticky tvrdit, že NIJAK, pak bychom se dostali na úroveň doznání emauzských desperátů: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.“ Nebo ještě níže? Na úroveň vyznání agnostiků: „My v žádné vykoupení Izraele nedoufáme, my už nedoufáme vůbec v žádné vykoupení.“
2.
PAUL TILLICH přišel ve spisku Ospravedlnění a pochybnost s návrhem, že bychom měli nově pojmout ospravedlnění bezbožníka jako ospravedlnění pochybovače, skeptika. KARL BARTH v Uvedení do evangelické teologie jeho návrh upřesnil: Ospravedlnění skeptika, ano, ale ne ospravedlnění skepse. „Existuje ovšem ospravedlnění pochybovače. Neexistuje však – a to bych rád pošeptal Paulu Tillichovi – žádné ospravedlnění pochybování.“ Obávám se, že žijeme v době, kdy nad věřícími i pochybujícími triumfují lhostejní. Kdo nikdy v životě v nikoho a v nic nedoufal, nemusí doznávat: „Ale já jsem doufal, že ten či onen přinese řešení, že to či tamto bude řešením.“ Indiferentista si ušetří rozčarovanost a zklamání. Ale připraví se o podstatnou dimenzi lidského života: o naději. Jeho srdce zůstane chladné, nebude nikdy hořet. Křesťané jsou ti, kdo vyznávají: My doufáme, že On vykoupí Izrael. Že Vzkříšený okolo sebe shromáždí vyvolený národ i pohany ze všech národů, osvobozené lidstvo, vesmír vykoupený z hříchu a smrti. Radostný velikonoční čas vám všem! Amen.
Jan Štefan
Martin ve zdi:
Večerní bohoslužby (nejen) pro pražskou mládež, které se za normálních okolností konají každou neděli od 19:30 v kostele u Martina ve zdi na Starém Městě pražském a při nichž se na kazatelně střídají faráři a farářky z různých sborů ČCE i jiných církví a učitelé či studenti ETF, se v době nouzového stavu nekonají.
Univerzita Karlova
Evangelická teologická fakulta
Černá 646/9, pošt. přihr. 529
115 55 Praha 1
Telefon.: 221 988 + číslo pobočky
ID datové schránky UK: piyj9b4
