Vítejte na stránkách studentského faráře!
Pravidelné bohoslužby ve studentské kapli, které za běžných okolností probíhají každou středu akademického roku od 11:45, se během distanční výuky, kdy je fakulta zavřená, nekonají.
Pastorační hodiny:
Po dobu distanční výuky pište na e-mail stefan@etf.cuni.cz nebo telefonujte na číslo +420 730 580 520. Živý osobní kontakt jen ve velmi vážných případech.
Kázání na zimní semestr 2020/21 ke stažení:
Podzim 2020
Advent 2020
Zima 2021
Postní doba 2021
Svatý týden, Velikonoce a Letnice 2021
Aktuální svatodušní kázání:
Ezechiel 37,1–14
Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko. Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘ Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův.“
1. Statistiky jsou neúprosné: Křesťanů v Česku každým rokem ubývá, a to bezmála ve všech církvích. Církev, která – se ztrátami, ale vnitřně upevněná –přežila čtyři desetiletí masivního nátlaku komunistického atheismu, není s to účinně odolávat nabídkám svobodného světa v oblasti práce a zábavy. Poznáváme se v obrazu církve jako údolí mrtvých kostí?
2. Právě čtení z proroka Ezechiele nás ovšem poučuje o tom, že církev v rozkladu zdaleka není jev novodobý. Není to jen následek sekularizace moderního života, ztráty smyslu pro tradiční hodnoty, úpadku mravního cítění. Začteme-li se do starých kázání – ať už jsou stará několik desítek nebo několik set let, setkáme se tam s novými a novými lamentacemi nad momentálním úpadkem církevního života. A co teprve, pohlédneme-li do Starého zákona?
V době, v níž působil prorok Ezechiel, probíhal dosud nejzávažnější zářez do dějin Božího lidu. Šlo o samu další existenci Izraele. Proroctví o pádu Jeruzaléma jako trestu za modlářství se vyplnila. Židovský stát zmizel z mapy světa, židé byli odvlečeni jako zajatci do Babylónu. Tam nyní žijí obklopeni mořem pohanů, které zmítá strach z hvězd a kteří zbožňují zemi, kteří se nedávají obřezávat a nesvětí sobotu, kteří nečtou tóru a neřídí se Mojžíšovým zákonem. Židé jsou rozptýleni, staré svazky jsou zpřetrhány; nemají chrám, nekonají bohoslužby. Vzali si sebou alespoň nějaké bohoslužebné knihy? A co bude dál: Neodpoví ostatky Izraele na Boží soudy slepou odevzdaností do vůle tzv. osudu – podle populární filosofie „brát život takový, jaký je“? Neodvrátí se od staré víry jako od něčeho, co jim jen zbytečně komplikuje život, protože se to nehodí do nových poměrů? Nezvítězí nejprve apatie a rezignace, a potom pragmatismus? Přežije Izrael dobu vyhnanství, nebo se přizpůsobí okolí a postupně s ním splyne? Anebo se mezi vyhnanci najde hlouček těch, kteří budou uchovávat staré tradice, otevírat Písma, v pokání meditovat o dějinách Izraele a tak vnitřně připravovat jeho budoucí vnější obnovu? A hlavně: Budou volat k Hospodinu o životodárného ducha? Nebo budou při řekách babylónských tesknit nad zašlou slávou Sijóna?
2. Prorok se ocitá uprostřed pláně plné kostí, na smetišti dějin. Bez ladu a skladu se tu válejí lebky a hnáty. Ani hřbitov to není, žádné pomníky a nápisy, hlásající zašlou slávu Božích bojovníků. Jen pole mrtvých: povražděných a zapomenutých. Všude „velice mnoho kostí“ a ty kosti „byly velice suché“. Duch Hospodinův, který sem proroka vyvedl, ho provádí tímhle údolím suchých kostí, aby ho zbavil iluzí – pro případ, že by snad Ezechiel ještě nějaké iluze měl. Rádi se uklidňujeme tvrzeními, že situace přece jen není tak zlá, že nesmíme beze zbytku věřit statistikám, sociologickým analýzám a historickým analogiím. Stůj co stůj se pokoušíme vykřesat nějakou tu jiskřičku naděje. Nuže, nejprve nás musí Hospodin přimět ke střízlivému sebepoznání. Boží slovo nám odnímá brýle mámení, otevírá nám oči, jitří srdce, bystří rozum – abychom realisticky pohlédli na současný stav starobylé církve. Co se přítomnosti týče, jsou tu jen kosti, a ty zůstanou kostmi, i kdybys na ně zavolal celé resuscitační oddělení těch nejmodernějších nemocnic. A pokud jde o budoucnost, nevypadá věcný odhad situace o mnoho nadějněji. Židovská víra ve vzkříšení, ve zmrtvýchvstání nebo alespoň v uchování v rukou Božích byla vázána na řádný pohřeb a řádné uložení do hrobu, na „připojení“ k Božímu lidu, k otcům, k praotcům, ke zvítězilé církvi, ke společenství víry v Hospodina. Tihle pobití tu však leží jen tak; jediné, nač se mohou těšit, je, že je po tisíciletích vykopou archeologové a strčí někam za vitrínu do muzea – ale to je poněkud pofidérní nesmrtelnost. Tehdejší dům izraelský, zdá se, o sobě žádné iluze neměl: „‚Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘“ Duchovně mrtvá církev, církev, která končí, vrakoviště bývalé slávy, církev před svým fyzickým zánikem. Duchovní a tělesná smrt církve se nemusejí vždy krýt. Z církevních dějin známe období církve navenek fungující a prosperující, ale uvnitř bez ducha a bez života, církev pouhého církevnického provozu, náboženské rutiny, církev ospalou a pospávající, církev hřbitovně skomírající. Známe ovšem i stav církve, která se viditelně zmenšila natolik, že před zraky tohoto světa končí. O takové církvi ve stádiu vnější likvidace je řeč v našem dnešním textu.
Ještě během prorokovy exkurse do údolí suchých kostí začíná Hospodinův rozhovor s Ezechielem: „‚Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?‘“ Je to řečnická otázka, na kterou má Ezechiel odpovědět: Nikoli, nemohou? Nebo se chce Hospodin ujistit, že jeho Duch už vykonal u proroka své první dílo, dílo deziluze, deziluze hlubší, než bývají deziluze po přečtení důkladných či hlubokomyslných studií? Chce vědět, že Ezechiel nezačne chodit s jedním reformním plánem za druhým, aby mu dokázal, že suché kosti ožít mohou?
Prorokova odpověď je víceznačná: „‚Panovníku Hospodine, ty to víš.‘“ To může znamenat: Ty sám to přece víš; ty víš, že nemohou – tedy přiznání konce lidských možností. Může to však také znamenat: Jen ty to víš; jen ty víš, jak to je –tedy otevření se pro možnosti Boží, pro zázrak, div. „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všechno.“ (Mk 10,27) „Nemožné u lidí je u Boha možné.“ (L 18,27)
Buď jak buď, prorok ostává příkaz prorokovat, tj. mluvit na místě Božím, autoritativně, s plnou mocí; mluvit Boží slovo Božím jménem, „Tu mi řekl: ‚Prorokuj nad těmito kostmi a řekni jim: ‚Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.‘“ Ezechiel má nad kostmi pronést Boží slovo k těmto kostem; má činit to, čeho se faráři zejména protestantských církví tolik obávají: kázat před prázdnými kostelními lavicemi, pronést na prázdném hřbitově kázání, které zazní do prázdna. Ale nevyznívají do prázdna i dnešní kázání před relativně obsazenými kostelními lavicemi? Nevystihuje známý Hamletův povzdech „Slova, slova, slova“ to, co si lidé dnes myslí o možnostech proneseného či napsaného slova? Ty tam jsou časy, v nichž a do nichž VÁCLAV HAVEL formuloval svou slavnou řeč Slovo o slovu! Denně se na nás odevšad valí příval zbytečných slov: všude kolem nás lidé křičí do mobilů, moderátoři rozhlasových stanic chrlí rychlostí kulometné palby své údajně zábavné komentáře, zdarma distribuované novinové plátky nás zavalují novými a novými informacemi; tu a tam ještě někdo čte knihy – ale jaké. Při tom to v našem světe namnoze vypadá jako po babylónském změtení jazyků: každý si mele své, moc si nerozumíme, a ještě méně se dokážeme domluvit. Smí však křesťan, a zejména evangelický křesťan, o slovech pohrdlivě říkat, že to jsou „pouhá slova“? Když byl Syn Boží nazván Slovem? Když bylo Adamovi svěřeno pojmenovávat svět, dávat stvořenému světu jména?
Ezechiel však nemedituje – jako kdysi HAVEL nebo teď já – o účinnosti, působivosti či moci slov. Ezechiel plní Hospodinův rozkazy. „Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno.“ A během jeho prorokování se něco začne dít. Boží slovo není „jen slovo“, zvyk a nic víc, komunikační prostředek mezi bytostmi již jsoucími. Hospodinovo slovo tvoří, tvoří z ničeho, buduje, staví, pozvedá, dává vzejít a růst, vyvolává z nicoty a probouzí k životu, děje se: I řekl Bůh: Buď, a bylo. Boží slovo nezůstává bez účinku. „Mé slovo se nevrátí ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal (Iz 55,11b). Zatímco prorok volá Hospodinovo slovo nad plání mrtvých, je náhle konec hřbitovnímu tichu a klidu, ozývá se hluk a dunění, kosti se skládají jedna k druhé, záhy jsou pokryty masem a kůží.
V tom přichází další příkaz: „‚Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!‘“ Tak jako vdechl Bůh Adamovi, prachu ze země, dech života, a člověk se stal živým tvorem, tak nyní povstávají v průvanu Ducha Tvůrce, Ducha Stvořitele k životu mrtvá těla. Přímo před prorokovýma očima povstávají k novému životu Boží bojovníci, „převelmi veliké vojsko“, církev bojující, znovuzrození ne z lidského těla, nýbrž z Ducha Božího! Neboť „toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha, a obživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal.“
3. V konkrétní situaci babylónských zajatců znamenalo prorocké slovo Boží příslib návratu Izraele do zaslíbené země. Co znamená v naší situaci odkřesťanšťujícího se Česka? Neřekl bych, že jsme vnitřně mrtvou církví před Nabukadnezarovým vpádem do Jeruzaléma – a rozhodně nejsme vnějšně mrtvou církví v babylónském exilu. Bůh, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, dal v této zemi po staletí protireformace ožít nepatrným ostatkům evangelické církve. V desetiletích komunistického temna probouzel živé sbory a farnosti jako alternativní společenství, jako ostrůvky pozitivní deviace. Z Ezechielova proroctví jsme slyšeli střízlivé sebepoznání i nestřízlivé zvěstování Božích zaslíbení! Realismus a entusiasmus se v křesťanské víře nevylučují, naopak: Křesťan a křesťanka se mohou rozhlédnout kolem sebe a vidět svět takový, jaký skutečně je, protože jejich naděje se živí shůry – je to naděje pro tento svět, která není z tohoto světa.
Mohou tyto kosti ožít? – Panovníku Hospodine, ty to víš. V optice velikonoční neděle, kdy Vzkříšený vdechl svým ustrašeným učedníkům Ducha svatého, a v optice letniční neděle, kdy se Duch svatý prohnal Jeruzalémem jako prudký vichr a naplnil srdce i hlavy přítomných prvních křesťanů a křesťanek, můžeme v odvážné naději víry odpovědět: Ano, mohou. Více říci nemůžeme. Ale toto říci můžeme a toto říkat máme. Suché kosti mohou ožít. Amen.
Jan Štefan
Martin ve zdi:
Večerní bohoslužby (nejen) pro pražskou mládež, které se za normálních okolností konají každou neděli od 19:30 v kostele u Martina ve zdi na Starém Městě pražském a při nichž se na kazatelně střídají faráři a farářky z různých sborů ČCE i jiných církví a učitelé či studenti ETF, se v době nouzového stavu nekonají.
Univerzita Karlova
Evangelická teologická fakulta
Černá 646/9, pošt. přihr. 529
115 55 Praha 1
Telefon.: 221 988 + číslo pobočky
ID datové schránky UK: piyj9b4
