Myslet – jednat – mluvit, teologie jako sůl

Zamyšlení nad fakultním emblémem

Pavel Filipi

Při založení pražské evangelické teologické fakulty v r. 1919 měli před sebou její zakladatelé kromě mnoha velikých úkolů také jeden malý: symbolicky vyjádřit tradice, na které navazovali, a cíle, o které chtěli usilovat. Proto navrhli nový znak, který je užíván dodnes i jako fakultní pečeť.

Jak máme rozumět jeho symbolické řeči?

Ve středu kruhového pole vidíme kalich. To je srozumitelný sym­bol navázání na českou reformaci, především na husitství, které znovu objevilo laický kalich při večeři Páně. Celá teologická fakulta pražské univerzity se r. 1417 přihlásila k upřednostnění „obojí způsoby“, postavila se na stranu revoluce a dala tím v sázku svou vlastní existenci: kostnický koncil jí ještě téhož roku odejmul právo učit. Rozhodnutí nové fakulty pro husitský symbol znamenalo po­tvrzení tehdejší přihlášky ke kalichu a zároveň výhost klerikalismu na každý, i teologický způsob.

V horní polovině kruhového pole můžeme číst tři latinská slova: SAPERE, AGERE, LOQUI, (česky: „myslet, jednat, mluvit“). Histo­rický původ tohoto hesla sahá k Janu Amosu Komenskému, poslednímu biskupu staré Jednoty bratrské. Volba pojmů i jejich spo­jení by mohly být srozumitelné i bez dalšího výkladu. Teologie, kterou chce nová fakulta pěstovat, má být vědecká, vyžadující přísnou disciplínu myšlení; má být však také praktická, vedoucí k jed­nání; a konečně má být dialogická, zapovídající všechny prostředky k prosazení své pravdy, mimo Slovo. Překvapit by mohlo pořadí pojmů, kde „mluvit“ jako třetí člen tvoří vrchol celého hesla. Pře­kvapení se však rozplyne, uvědomíme-li si obrovský význam, kte­rý česká reformace přičítala svobodě Božího slova. Svobodné hlá­sání osvobozujícího Slova je samo o sobě „čin nejsvobodnější“ (actus liberrimus omnium) a může vysvobodit křesťanstvo z jeho babylónského zajetí. Vždy znovu, i v časech nejtěžšího útlaku, zakoušeli čeští evangeličtí křesťané, že „Boží slovo není spoutáno“ (2Tm 2,9), dokonce že samo kolem sebe vytváří volný prostor pro svobodný projev. Navazujíce na tuto zkušenost a tradici zavá­zali se zakladatelé utvářet fakultu jako místo a útočiště svobodné­ho projevu, založeného na svobodě Božího slova.

Ve střední části emblému, po levé a pravé straně kalicha se setkáváme s hádankou dvou odkazů na Písmo – Leviticus 2,13 a Marek 9,49. V obou citátech se objevuje slovo „sůl“, latinsky sal. Právě toto latinské SAL dávají dohromady prvá písmena tří pojmů hesla (Sapere, Agere, Loqui). Formálně je tedy souvislost citátů a hesla jasná.

Ale co má teologie a teologická fakulta společného se solí? Co vedlo autory emblému k tomu, aby z množství biblických míst, kde je řeč o soli, zvolili právě tato dvě? O jejich exegezi se můžeme dnes jen dohadovat. Můžeme si však být jisti, že u Markova verše měli před očima znění, které je sice rukopisně slabě dosvědčeno, ale v reformovaných překladech Bible se objevuje často. Podle něj zní Ježíšův výrok: „Každá oběť bude osolena solí.“ Je nápadné, že u obou citovaných míst se objevuje slovo „sůl“ v úzké souvislosti s obětí. Lev 2,13 nařizuje: „Každý dar své přídavné oběti soli osolíš. Nenecháš svou přídavnou oběť bez soli smlouvy svého Boha. S kaž­dým svým darem přineseš sůl.“

Teologie jako odkaz na oběť? Chtěli otcové-zakladatelé fakul­tě připomenout, že má zůstat zaměřena na vnitřní centrum křes­ťanského poselství – Kristovu oběť na kříži? Snad. Autoři emblému mohli však zamýšlet něco jiného. V obou citátech se přece jedná o sůl jako o přísadu, ingredienci, která se v obětním daru zcela rozpustí. Právě tato samorozpustnost náleží k základním funkcím teologie. Zpochybněním svých sebezáchovných instinktů slouží celým svým myšlením, jednáním a mluvením křesťanské i občan­ské obci, varuje a chrání ji před hnilobou egoismu, povzbuzuje ji k nezištné službě nejmenším tohoto světa. Tímto způsobem může teologie přispět k tomu, aby v lidské rodině neupadla do zapo­mnění dimenze sebezapření a dobrovolného odříkání, bez které není možný ani lidsky hodnotný život ani pokojné soužití.