Aktuality

Za Noemi Rejchrtovou (* 1. listopad 1940 † 2. leden 2025)

Narodila se v pražském Žižkově v rodině kazatele zdejšího sboru Jednoty českobratrské (později Církve bratrské) Bohuslava Beneše (1908–1989). Po jeho odchodu do církevní Rady se novým žižkovským kazatelem stal roku 1951 Ludvík Rejchrt (1910–1970), s jehož nejstarším synem Ludvíkem - Luďkem (1939–2019) tvořila Noemi už v dobách svých gymnasiálních studií a ovšem i v dalších dekádách nerozlučný pár, který si sám den svého sňatku připomínal hlavně osvobodivými verši apoštola Pavla z listu Římanům (8,38-39).

Tatáž důvěra v Boží milost dovolila Noemi překonat již po boku svého životního partnera bezmoc, která by jiného jímala, když by byl komunistickým režimem označen za třídního nepřítele a přes výtečný prospěch u maturity na žižkovské jedenáctiletce by mu bylo znemožněno další vysokoškolské vzdělání. Noemi naopak v této době, na prahu dospělosti teprve žádá o křest a při křestním obřadu na konci padesátých let přísahá „na prapor Kristův“.

Studium na střední zdravotní škole, složení další maturity a následné uplatnění na oddělení hematologie pražské Thomayerovy nemocnice zbavilo Noemi dle jejích slov „křesťanského romantismu“, takže z něj zůstala jen „pokora nehodné, nestatečné a dost bezmocné služky – kéž by Páně.“ Přestup na pozici radiochemické laborantky v Ústavu hygieny práce a chorob z povolání ČSAV by jistě mohl být po právě řečeném chápán jako jistý druh ulehčení, způsobil však jen nedůvěru užaslé poutnice k vědeckému pokroku, vždy úzce propojenému s lidským, často chybujícím faktorem.

Řečená nedůvěra v lidmi ovládané instituce se ovšem v případě Noemi nerovnala nedůvěře v člověka. Vychována byla v křesťanském prostředí, které se významně angažovalo v sociální oblasti. Sama si od dětství také všímala rázovitých postaviček pavlačových žižkovských domů, sprostých domovnic a vysloužilých héter, které si před očima užaslé dívenky během chvilky elegantně ubalily na koleně cigaretu. Snad již zde a možná ještě více později v nemocnici, laboratořích a fabrice rostla její touha při vědomí vlastní křehkosti poznat a částečně nést starosti těch druhých, poslouchat jejich příběhy a tím jim ulevovat.

Počátkem šedesátých let Noemi spolu s manželem a jeho bratry opustila rodnou církev a vstoupila pod salvátorskou kazatelnu Josefa Smolíka (1922–2009). V letech 1964–1973 již jako paní farářová pracovala v jilemnickém podniku na výrobu umělých střev pro masný průmysl. Po neschválení invaze vojsk Varšavské smlouvy byla přesunuta ze zdejšího výzkumu ke strojům jako dělnice.

Během pobytu v horských Křižlicích začala Noemi roku 1966 spolu s manželem s dálkovým studiem oboru historie – filosofie na FF UK, zakončené roku 1973 doktorátem na základě dizertační práce na téma politických názorů Václava Budovce z Budova. Vděčně vzpomínala na své tehdejší učitele Františka Kavku (1920–2005), Josefa Petráně (1930–2017) a Milana Sobotku (1927–2024), kteří vlastně nevěřili, že se studium manželů Rejchrtových někdy podaří dokončit a kteří jejich doktorát považovali za svého druhu zázrak.

Roku 1973 nastoupil Luděk do pražského evangelického sboru v Braníku jako vikář, Noemi jako odborná asistentka na tehdejší Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Na zdejší katedře církevních dějin se jí ujal Amedeo Molnár (1923–1990), někdejší oponent její dizertace, který se z ní snažil udělat prvotřídní badatelku a prostředkoval jí rovněž možnost navštěvovat bytové semináře tehdy persekvovaných historiků a podílet se i na setkáních tzv. pátečníků, k nimž patřil mj. Pavel Spunar (*1928) či Jiří Kejř (1921–2015). Její výtečná habilitační práce z roku 1983 "Studie k českému utrakvismu zejména doby jagellonské" však nebyla nikdy v celosti publikována. Naopak vyšla řada jejích edic, spojených se jmény Václava Budovce z Budova, Karla Staršího ze Žerotína a Jana Amose Komenského.

Po náhlém Molnárově úmrtí v lednu 1990 působila Noemi dva roky v Historickém ústavu AV ČR pod vedením Františka Šmahela (1934–2025), ale na svou fakultu nezapomněla a roku 1992 se k práci na ní vrátila. O rok později převzala vedení katedry. Roku 1994 byla jmenována profesorkou a o dvacet let později se stala profesorkou emeritní.

Noemčino odcházení bylo nenápadné, její skon vlastně po letech tichého utrpení nepřekvapil. Dnes tak zbývá jen vyjádřit vděčnost Pánu Bohu za ženu, která generace studentů a kolegů vždy znovu a znovu překvapovala brilantními analýzami historických faktů, ale především dojímala svou laskavostí, dobrotivostí a vzácným zájmem o druhého člověka.

– Ota Halama