Aktuality

Se zármutkem oznamujeme, že 15. května 2024 nás ve věku nedožitých devadesáti osmi let opustil doc. PhDr. Karel Floss, bývalý senátor PČR, zakladatel Olomouckých filosofických týdnů a Nadace Světový Étos – Centrum Prokopios s Letní filosofickou školou, nositel vyznamenání Palackého i Karlovy univerzity a Ceny města Sázavy nad Sázavou.

S fakultou udržoval živý kontakt. Knihovnu ETF UK poctil důvěrou, když jí svěřil velkou část knihovny Světového étosu, kterou zakládal.

Smuteční oznámení

Smuteční řeč prof. Pavla Hoška z rozloučení s doc. Karlem Flossem

Dámy a pánové, vážení přátelé, bratři a sestry, drazí pozůstalí,

sešli jsme se na tomto místě, abychom se rozloučili s naším drahým učitelem, přítelem a bratrem Karlem Flossem.

Znali jsme ho jako laskavého,moudrého a vzdělaného člověka, jako pedagoga, filosofa, překladatele, aktivistu. Takových lidí jako on je na světě málo.

Jak píše Sylvie Fischerová v knize Bůh vždycky zatřese stavbou, Karel na první pohled vzbuzoval pozornost tím, …že zářil. Jakýmsi zvláštním zanícením nebo nadšením. Jakmile vešel do místnosti, nebylo možné si toho nevšimnout.

Přesně to mě na něm upoutalo, když jsem ho poprvé potkal. Zdálo se, že v sobě nosí takovou zvláštní, bezprostřední radost. Dokázal se nadchnout nad veršem z Janova evangelia, nad větou z Heideggera nebo z Kundery. Celý se vždycky rozzářil nad nově nalezeným pokladem. A jeho nadšení bývalo nakažlivé a strhující.

Byl to muž mladistvého ducha. I v pokročilém věku dokázal žasnout nad věcmi, kterých si ostatní nevšímali. Býval až k závrati fascinován krásou přírody i krásou umění.

Vyprávěl mi o tom, jak v dětství, když byl vážně nemocný, zakusil setkání se slávou bytí. Se zářivou slávou bytí. Nepřekvapilo mě to. Vždycky jsem měl dojem, že se ta sláva trvale zrcadlí v jeho tváři.

Kdysi řekl o svém učiteli Metoději Habáňovi, že v jeho blízkosti jako by některé metafyzické pravdy ožívaly. Jako by se stávaly skutečnými a hmatatelnými. Tak, že o nich nešlo pochybovat. Tentýž dojem jsem stejně jako mnozí jiní míval v Karlově blízkosti.

Způsob, jakým se potýkal s filozofickými a teologickými otázkami, nás všechny usvědčoval z povrchnosti. On při tom opravdu trnul. Stejně jako jeho studenti jsem poslouchal se zatajeným dechem, když mluvil o Platonovi, když vyprávěl o krásné literatuře, o vývoji v církvi po II. Vatikánském koncilu, když líčil svou vnitřní polemiku s milovaným Hansem Küngem.

Býval to opravdu zážitek, jen tiše sedět a sledovat Karlův zápas s tím, čemu říkal vyprazdňování tajemství v moderní teologii. Jako by na něj vždycky sestoupil Duch svatý. To zvláštní zanícení, se kterým hovořil o tajemství Trojice, přeskakovalo na všechny posluchače jako oheň.

Vždycky nás ostatní zahanbovalo, jak vášnivě a poctivě bral ekumenickou výzvu ke sjednocení rozděleného křesťanství. Jak si odmítal zvyknout na to, že to prostě nejde.

A přece, i když si lámal hlavu s tolika neřešitelnými problémy současnosti, byl to člověk laskavé velkorysosti a radostného ducha. Vyzařoval z něj pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení. Někdo o něm prohlásil, že má něžnou duši. A měl pravdu.

Jak sám o sobě říkal, byl stavitelem mostů, spojovatelem nespojitelného, vtělený oxymóron. Byl to křesťan do morku kostí, kristovec, jakých je málo. Trápil se tím, že není světec. A domníval se, že světcem být měl a možná mohl. Že mnohé šance promarnil.

Ale nebyl ani zasmušilý, ani zklamaný, ani zahořklý. Říkal, že se těší se do nebe. Těšil se na věčnost, těšil se, že tam konečně najde odpovědi na otázky, které ho rozjitřovaly a fascinovaly celý život.

V mnoha mladších lidech stejně jako ve mně vyvolával bezděčné přání, abychom byli takoví jako on, až budeme v jeho věku.

Vzpomínám na náš poslední rozhovor asi před měsícem. Dovezl jsem ho s Irenou k lékaři na smluvený čas. Nechali ho tam víc než hodinu čekat na chodbě. Přišlo mi to divné, tak jsem dal před sestrou najevo podivení, že ho nechávají v čekárně. A Karel, drahý Karel se ke mně naklonil, objal mě a dlouze se omlouval, že mi způsobuje takovéto nepříjemnosti. Takový on byl.

Na smutečním oznámení s Karlovým jménem jsme četli verš z Janova evangelia: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mně věří, i kdyby zemřel, bude žít navěky.“ Je to dobře zvolený verš. Od okamžiku, kdy mi Irena zavolala, že Karel zemřel, jsem ani na chvíli nepřestal mít pocit, …že není mrtev, že žije. Dokonce nějak víc než předtím.

Britský spisovatel C. S. Lewis kdysi řekl, když zemřel jeho přítel Charles Williams: „Žádná událost tolik neposílila mou víru ve věčný život, jako Charles Williams, jednoduše tím, že zemřel. Když se v mé mysli idea smrti střetla s ideou Charlese Williamse, byla to idea smrti, co se

muselo změnit.“

Přesně tak! Nějak nedokážu pochybovat o tom, že když se Karel Floss setkal se smrtí, když se smrt setkala s tím světlem, které vycházelo z Karlovy tváře, byla to smrt, kdo nakonec musel sklopit zrak. Jak praví apoštol Pavel v Prvním listu Korintským: „Smrt je poražena, Bůh zvítězil. Kde je, ó smrti, tvé vítězství? Kde je, ó smrti, tvá zbraň?“

Tak tedy: Na shledanou, bratře Karle. Na shledanou. Drž nám místo. Někde blízko Tebe, prosím.

A nyní, přátelé, kdo chcete a můžete, modleme se společně Modlitbu Páně:

Otče náš, jenž jsi na nebesích

Posvěť se jméno tvé

Přijď království tvé

Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi

Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny

Jako i my odpouštíme našim viníkům

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého

Neboť tvé je království i moc i sláva na věky

Amen