Aktuality

Jürgen Moltmann, teolog naděje

(1926-2024)

V pondělí 3. června zemřel ve věku 98 let nestor světových křesťanských myslitelů, německý evangelický theolog Jürgen Moltmann. Na teologickém nebi zazářil jako hvězda první velikosti v roce 1964 a zářil na něm neuvěřitelných šedesát let. První publikace, disertace a habilitace věnované historickému kalvinismu, vydal v letech 1951 a 1958, jeho poslední, potěšující a povzbuzující knížka vyšla v kovidovém roce 2020.

Moltmann vyrůstal v necírkevní rodině, s křesťanskou vírou se setkal až na prahu dospělosti ve válečných zajateckých táborech v Belgii a Skotsku. Po několika let studia evangelické teologie v Göttingen následovala kratší farářská služba v Brémách (1952-1957) a strmá akademická kariéra: 1957 Wuppertal, 1963 Bonn a 1967-1994 Tübingen. Podobně jako Barth Kierkegaarda a Bultmann Heideggera, našel si i Moltmann svého filosofického partnera: stal se jím neomarxista Ernst Bloch. Vedle učitelského působení profesora systematické teologie se věnoval Moltmann práci ediční, se svými přednáškami hostoval na všech kontinentech.

Rostoucí evropský a záhy světový věhlas mu zajistily jeho četné knižní publikace. Vévodí jim dvě řady obsáhlých monografií. První řadu tvoří trilogie Teologie naděje (eschatologie, 1964), Ukřižovaný Bůh (trinitární christologie, 1972) a Církev v moci Ducha (eklesiologie, 1975), sledující trojtakt událostí spásy, a to v pořadí Velikonoce – Velký pátek – Letnice. Druhá řada čítá pentalogii Trojice a království Boží (trojiční učení o Bohu, 1980), Bůh ve stvoření (ekologické učení o stvoření, 1985), Cesta Ježíše Krista (učení o Mesiáši Kristu, 1989), Duch života (celostné učení o Duchu svatém, 1991) a Boží příchod (křesťanské učení o tom posledním, 1995); bonus věrným čtenářům představují autobiograficky laděná dogmatická prolegomena Zkušenosti teologického myšlení (1999). Ke svému životnímu tématu, eschatologii, se vracel znovu a znovu: v Etice naděje (2010), v „malé nauce o naději“ V konci – počátek (2003), v paperbacku „o umírání a probuzení živoucí duše“ Vzkříšen do věčného života (2020). Vedle teologie pro teology psal Moltmann teologii pro faráře v terénu a pro zainteresované křesťanské laiky, např. malou křesťanskou antropologii Člověk (1971, v řadě „Témata teologie“), publikoval meditace o křesťanském životním stylu a svá četná kázání. Za svou životní cestou se ohlédl v pamětech Široký prostor (2006). Moltmannovy knihy charakterizuje jak hloubka ponoru, tak šíře pohledu. Hloubavý německý profesor reflektuje aktuální tématiku, ale nepodbízí se, naopak, spíše provokuje. Vyžaduje náročnou pozornost a myšlenkovou spoluúčast, nicméně díky své velkorysé otevřenosti naslouchat všem se nakonec čte mnohem lépe než většina jeho (nejen německých) kolegů.

O tom, jak velice Moltmannovi záleželo na rozhovorech s bratřími a sestrami, svědčí už věnování v záhlaví jeho knih: manželce – byla jí známá feministická teoložka Elisabeth Moltmann-Wendel (1926-2016), čtyřem dcerám, rodičům, Eberhardu Jüngelovi a Hansi Küngovi z tübingenské „Tafelrunde“, theologickým učilištím (také Reformované teologické akademii v Budapešti a Katolické universitě v Lovani), ekumenickým předákům a grémiím (Světové radě církví a jejímu generálnímu tajemníkovi Philipu Potterovi), „přátelům v Koreji ve společné naději“ i „křesťanům v soužení po všem světě“. 19 čestných doktorátů svědčí o tom, jak německý theolog přesahoval hranice své konfese, svého jazyka, své kulturní oblasti, svého politického zaměření, své společenské třídy. Jeho knihy vycházely a vycházejí v desítkách nových vydáních a v překladech do dalších jazyků (česky 1999 Bůh ve stvoření a 2023 Ukřižovaný Bůh). S jeho úvahami a podněty se vyrovnávali nejen protestanti nejrůznější provenience, nýbrž i katolíci i pravoslavní, nejen levicoví křesťané a křesťanky, ale i ti situovaní napravo od politického středu. Dovolávají se jich a odvolávají se na ně teologové i neteologové, nositelé církevních postů, míroví a ekologičtí aktivisté, nezávislí intelektuálové. Většina jeho čtenářů a čtenářek dnes žije mimo Německo a nečte ho německy.

Praha pařila k těm místům, kam se Moltmann rád vracel, a to bez ohledu na momentální politickou situaci v republice. Zaznamenávám tu jeho tři návštěvy naší fakulty: 1967, 1982, 2004. Osobní přátelství jej pojilo s J.M. Lochmanem (autorsky se sešli v knížce o lidských právech). Josefa Smolíka se při ekumenických setkáních v zahraničí s účastí vyptával na situaci u nás, zasloužil se o německé vydání budoucí habilitační práce J.S. Trojana. Poslední pozdravy do Česka nám v roce 2017 vzkazoval přes Ivanu a Tima Nobleovy.

Když jsem v druhé půli devadesátých let připravoval svůj fakultní kurz „Theologie Jürgena Moltmanna“, chyběl mně v mé domácí knihovně jeden díl výše zmíněné pentalogie. Odvážil jsem se napsat si o něj přímo autorovi. Svou knihu mně poslal obratem. Při krátké návštěvě Tübingen jsem za ním po jeho přednášce přišel s letitým odrbaným antikvárním výtiskem jeho bestselleru. Usmál se na mě a rozmáchle napsal na první stránku: „Hoffnung für immer!“, „Naději provždy, naději navěky!“

Mám-li v nejvyšší přikázané stručnosti shrnout jeho odkaz, pak asi takto: Skutečně evangelická teologie je teologií kříže a teologií vzkříšení, (s reformátory) teologií kříže a (s katolíky křesťanského Východu a Západu) teologií slávy. Naděje, k níž Moltmann nepřestával volat církve prvního, druhého i třetího světa, není žádný lehký optimismus povinných úsměvů, je to naděje, která něco stojí a něco váží, je dobře zdůvodněná, poučená, opodstatněná: docta spes. V naší globální vesnici se posledních letech setmělo a vše nasvědčuje tomu, že se zítra může setmět ještě mnohem víc. Vzkaz jednoho z posledních velkých theologů 20. století zní: Buďte i dnes dobré mysli, mějte vždy dobrou naději.  

Jan Štefan