Aktuality

Vzpomínka na Amedea Molnára (napsal Martin Wernisch, z almanachu Sto let Evangelické teologické fakulty v Praze)

Oslnivý klasický vzdělanec a brilantní teolog spojil v jediné osobě důležité kvality svých předchůdců a katedru v nejednom ohledu přivedl na vrcholné výšiny, jejichž inspirujícím mementem dodnes zůstává – i přesto, že vytčených cílů vlastně dosáhl jen v omezenější míře, právě pro jejich náročnost.

Narodil se 24. ledna 1923 v Praze, avšak do „kosmopolitní“ intelektuálské rodiny. Její rozrůzněné kořeny přispívaly od dětství ke skvělé jazykové výbavě potomka, jež přitom nebyla nijak na újmu vysoce vytříbenému literárnímu stylu, který si v češtině osvojil. Původ matky ve valdenském společenství způsobil, že obvyklé domácí zaujetí pro husitské a českobratrské dědictví se u syna spojilo s analogicky silným zájmem také o tuto třetí tradici. Zároveň ovšem taková rozepjatost mohla přispět ke sklonu k jakémusi církevnímu bezdomoví, se kterým se později pohyboval mezi vícerými protestantskými uskupeními, aniž by se s kterým z nich zcela konformoval. Jeho opatrná rezervovanost vůči institucím nicméně nešla tak daleko, aby nerespektoval potřebnost řádu, a především byla plně kompenzována naprostým ztotožněním s reformační zvěstí. V teologickém a vyznavačském smyslu vštěpoval svým studentům evangelickou identitu až do konce života starostlivě, ne bez obav, aby ji neztráceli. Ostražitý proto byl i vůči lehkomyslným formám ekumenického hnutí, jaké rozdíly nepřekonávají ani nezvládají, ale pouze stírají.

Sám začal bohosloví studovat náhradním způsobem, neboť maturoval (na pražském Jiráskově gymnáziu) r. 1942, a tedy v době, kdy české vysoké školy byly uzavřeny. Přípravný kurs pro kandidáty duchovní služby, organizovaný synodní radou ČCE, ve kterém vyučoval vedle jiných R. Říčan, však měl náležitě vysokou odbornou úroveň. Molnár jej navštěvoval v úřadu diakona Jednoty bratrské (jako takový postupně působil v několika sborech, v Praze i mimo Prahu). Konec války otevřel nové možnosti, k nímž vedle řádného studia na Husově, ale také na filozofické fakultě (v letním semestru 1945) patřil studijní pobyt na univerzitě v alsaském Štrasburku, působišti mj. Henriho Strohla,jenž francouzským protestantům pomohl znovuobjevit klíčový význam, jaký i pro reformovanou větev měl Martin Luther (1945–1946). Mimořádně nadaný student hned r. 1948 na obou teologických fakultách souběžně dosáhl doktorátu (knižně vyšla dizertace Bratr Lukáš, bohoslovec Jednoty) – a okamžitě začal pracovat i na habilitačním spisu (Boleslavští Bratří, 1952), mezitím (od. r. 1947) již zaměstnán i jako asistent domovské fakulty (vedle toho působil v letech 1949–1950 jako vikář českobratrského evangelického sboru Žižkov II).

Po reorganizaci fakulty, spojené s oddělením osamostatnělé sekce pro československou církev, se r. 1950 pro Molnára našlo místo docenta historické symboliky. Jako takový věnoval značné úsilí patristice (Patrologie v kostce: Cirkev předkonstantinská, 1950; Lístky o mladé církvi, 1952; Uvedení do patristiky bude následovat r. 1962), bez jejíž znalosti též není možné proniknout do reformačního myšlení dostatečně hluboko - avšak reformace sama a její přípravná hnutí zůstávala přece jen těžištěm jeho práce.

V knižní podobě je pro toto období dokládají jmenovitě překlad Vzdělání ve víře Jana Calvina (1953), latinská edice kázání Jana Želivského (1953) s českým výborem z nich (1954) a důkladně komentovaný soubor pramenných dokumentů na téma Českobratrská výchova před Komenským (1956), ale také pojednání O bratrské theologii v apendixu k Říčanovým Dějinám Jednoty bratrské. Základní teologický motiv, který spojoval „mladou církev s pozdější obnovenou, shledal Molnár v intenzivně vnímané eschatologické perspektivě; za jedno ze svých závažných děl trvale pokládal studii Eschatologická naděje české reformace (1956).

Jeho fakultní dráha byla přerušena, když pro léta 1957-1961 přešel na základě dohody institucí do Ústavu pro českou literaturu Čs. akademie věd, kde pracoval jako tajemník komise pro vydávání Husových spisů. Od látek svého zájmu se tedy mnoho nevzdálil (spolupracovníkem velkého edičního počinu zůstal i později, stejně jako se podílel na kritickém zpracování řady J. A. Comenii Opera Omnia) a přijetí nemarxistického historika do akademie šlo chápat i jako výsadu, jíž by se nedostalo každému. Přesto pobyt mimo fakultu nesl těžce, jako svého druhu vyhnanství z nejvlastnějšího kontextu svého poslání, a protože věděl, že v pozadí jeho „zapůjčení" byl i nezcela průhledný politický tlak ("po štědrém rozšíření učitelského sboru v roce 1950 převládla v dalších letech opačná tendence", jak obecně konstatoval R. Říčan, v individuálním případě ovšem nemohly být všechny souvislosti úplně jasné,) trápil se nejistotou, zda se opravdu bude moci vrátit.

Ale stalo se. R. 1962 byl jmenován dokonce druhým profesorem církevních dějin vedle Říčana, dříve než po něm převzal vedení katedry. Roku 1964 se stal také dojíždějícím profesorem Facolta valdese di teologia v Římě - což nebyl zdaleka jediný výraz jeho stoupajícího renomé v zahraničí, přece jen však souvisel se specializací, v níž byl Molnárův vklad vnímán zvláště silně. V neposlední řadě proto, že zatímco v jiných oblastech zůstalo spíše u imponujícího množství solidních, leč porůznu rozptýlených dílčích příspěvků (vlastně jen sborníkem sebraných statí, byť vynikajících, je i učebnice Pohyb teologického myšlení: Přehledné dějiny dogmatu zr. 1982), podobu synteticky kompaktní monografie dal Molnár spisu Valdenští: Evropský rozměr jejich vzdoru (1973, v rozšířeném vydání 1991). Jemu se dostalo překladu (příp. dalšího zpracování) v italštině (1974), francouzštině (za spoluautorské kooperace s Jeanem Gonnetem, 1974), angličtině (1976) i němčině (1980).

Pro Molnára ovšem valdenství představovalo jen část většího a podstatnějšího, složitě strukturovaného celku. Snažil se středověké „hereze“ (a tzv. radikální reformaci) vnímat v „dialektické jednotě“ s dílem klasických evropských reformátorů, třebaže si byl vědom obtíží, jež s sebou uplatnění takové perspektivy nese. Pro vystižení společných i komplementárně protikladných rysů jednotlivých součástí naznačeného celku se pokusil vytvořit typologii „první“ a „druhé“ reformace, reprezentovaných především raným husitstvím na jedné a luterstvím a kalvinismem na druhé straně. Diskuse o tomto konceptu, jež se rozeběhla od poloviny 60. let, s sebou nepochybně nesla plodné podněty. V souladu s ním je koncipována také výpravná a užitečná „čítanka“ Slovem obnovená: Čtení o reformaci (1977, za spolupráce N. a L. Rejchrtových). Její kaleidoskopický ráz má však i nechténou vymluvnost. S odstupem času je třeba konstatovat, že Molnárovi se velkou vizi nepodařilo propracovat do podoby, ve které by ji obhájil tak přesvědčivě, aby se prosadila ve větším měřítku. Určitě ne z pouhé nemohoucnosti; před „hegelovsky“ uzavřeným systémem couval i vědomě, chtěje zachovat volný prostor pro božské paradoxon - nicméně výsledek je přece jen zřejmý.

Trpké zkoušce vystavily některé jeho představy o možnostech, jež si dříve spojoval právě s poselstvím „první“ reformace, také konflikty, spojené s profesorovým vzestupem mezi přední činitele fakulty zrovna v nešťastném čase tzv. „normalizace“ komunistického režimu. Molnár opakovaně přijal volbu za děkana, a v této funkci (úřadoval v letech 1972-1978 a 1984-1986) sice přispěl k zachování ústavu jako vzácné oázy vysoké úrovně, ale i za cenu opatření, jež musela obtížit jeho svědomí (P. Spunar mluví o oběti "vlastní pošlapané cti"). Je příznačné, že v posledním období se i v jeho díle naznačovalo jisté zpokornělé stažení z rozmáchlých periferií do pevného středu - byť jemně, bez potřeby příkrých obratů. Do Molnárova myšlenkového světa jistě nadále patřili také Hus (přeložil spis O církvi a texty Husova výzbroj do Kostnice, obé společně s F. M. Dobiášem 1965; sepsal Jan Hus testimone della verità, 1973, ve francouzské verzi 1978) a husitství (edice Husitské manifesty, 1980), jmenovitě táborství (Vyznání a obrana Táborů Mikuláše Biskupce z Pelhřimova, vydané 1972 v českém překladu a 1983 v latinském originále; 1 Taboriti, 1986), i Jednota bratrská (Čeští Bratři a Martin Bucer, 1972; Jan Amos Komenský O sobě, 1987 společně s N. Rejchrtovou). Avšak v mistrovském díle pozdních let, Na rozhraní věků: Cesty reformace (1985, v obměněném složení 2007), přece jen vystupují do popředí spíše evropští reformátoři. Spojujícím nervem a kritickým měřítkem celku reformačního bohosloví se stala ještě silněji než dosud antitriumfální teologie kříže - a jejím ústředním, nejhlubším svědkem Martin Luther (přestože Molnár měl od svého původu silné vazby reformované, po nichž nastálo zůstaly patrné stopy). Oba tyto prvky programově akcentoval poslední přednáškový kurs, konaný v dramatickém akademickém roce 1989/90 (ve výběru a upravené podobě vydaný O. Halamou pod titulem Theologia crucis, 2018). Za osvobozujícího obratu, který tehdy ve společnosti nastal, se Molnár rozhodně postavil na stranu studentů a znovu se odvážil přijmout úřad děkana, tentokrát "rehabilitačně" (mj. s cílem dovést fakultu do svazku UK). Učinil tak přesto, že jeho rtuťovitá, avšak křehká konstituce nebyla dostatečně zotavena z těžké operace a riskoval tak svůj život, který také skutečně 31. ledna 1990 vyhasl. Z publikovaných svědectví Molnárových přátel a spolupracovníků zde budiž zmíněn hutný portrét z pera Pavla Spunara, otištěný ve sborníku Učenci očima kolegů a žáků (2004): „Molnár ctil tradici, ale nebyl jejím otrokem. Byl učencem s horoucím srdcem básníka, ale i strážcem reformačního odkazu a ironickým kritikem všech provincionalismů. (...) Jeho vira neohrozila vědu, kterou střežil, ale ani jeho kritika a skepse nezničily víru, kterou nosil v srdci."

Bibliografický soupis Molnárova díla do r. 1982 v tématickém rozčlenění najde čtenář ve sborníku Směřování (1983), dodatek ve Folia historica bohemica 13, 1990 a v Křesťanské revui 58 (1991), č. 9.