Rudolf Říčan


Rudolf Říčan (1899 - 1975)

Profesor všeobecných církevních dějin v době, kdy české dějiny na fakultě víceméně zastával theologicky povážlivě svérázný laik F. M. Bartoš, byl již touto dělbou práce veden k metodické otázce, jak svou disciplínu při vší řemeslné svědomitosti historika přiměřeně zvládnout jako obor přednostně bohoslovný.



K tomu, aby právě on svým nástupcům odkázal toto hledisko naléhavěji než jeho předchůdci, přispěly ovšem i jiné osobně formující motivy. Byl synem luterského faráře ve valašských Huslenkách, rodově spojenym s živým, niterně zbožným luterským konfesionalismem. Vděčná paměť, zachována této tradici, mu dodala odolnosti vůči dobově zpovrchňujícímu výkladu "českobratrského svérázu" domácího evangelictví (konceptu F. Hrejsy), jímž se zaštitovaly neudržitelné formy modernismu. Trval naproti němu bez vlastenecké pýchy na jednotě české reformace s evropskou a na jejich společné vyznavačské důvěře v absolutní hodnotu Božího zjevení v Kristu, prostředkovaného biblickým Slovem.



Navázat na ní bez uvíznutí u pouhého nostalgického ohledání do minulosti napomohla studentu přešlému z Vídně na nově zřízenou pražskou fakultu theologie mladého docenta J. L. Hromádky. Říčan se stal jedním z prvních učenlivých zastánců jeho navázání na "klasickou linii" křesťanství. Nejlepší žák jeho učitelské generace, A. Molnar, mu ve skupině pozdějšího "opatovického programu" přizná čestné místo slovem: "Byl z nich odborně nejpracovitější". Nezanedbal ani dvojí průpravu: vedle theologického studia, naposledy v Glasgowě a Aberdeenu, se i on podrobil positivistické kázni v historickém semináři prof. V. Novotného na pražské filosofické fakultě. Tam byl také nasměrován ke své disertační práci o postile valdenského apostaty Johlina z Vodňan.



Promován byl na Husově fakultě r. 1930, mezitím prodělav i praxi středoškolského profesora v Ruzomberoku a Revucej (1923--5; dějinná spjatost českých evangelíků se slovenskými, zastoupená v jeho vlastním rodokmenu, se vyjádří i v tématech jeho stati) a nastoupiv službu duchovního správce třebíčského sboru (1926). Roku 1931 přešel do Hustopeči, 1935 do Bohuslavic n. Metují. Z Hromádkova podnětu se ujímal i překladatelské úlohy, jejímž nejdůležitějším plodem je výtečný překlad Lutherova stěžejního spisu O svobodě křesťanské (1935, spolu s B. Popelarem). Samostatnou vědeckou prací se nyní soustředil právě na konfesionalistickou epochu 19. století, jíž věnoval několik důležitých monografií -- zejména zevrubnou dvoudilnou studii Život a dílo K. E. Lanyho (1935 + 1938), prostředkující širší vhled, než by se zdálo z jejího holého názvu.



Od r. 1935 soukromý docent a o dva roky později již i suplent pensionovaného prof. Hrejsy, připravil se obtížným dojížděním ze vzdálené fary k náhle přikvačivší roli jednoho z hlavních lektorů napůl tajného vzdělávání bohoslovců v době války, které podobným stylem organizováno být muselo. V tomto dalším období, počínaje příspěvkem do sborníku Co daly naše země Evropě a lidstvu (1939/40), nabývá mezi jeho tématy převahy Setkání české reformace s reformací světovou (jak zní 1943 jeden z titulů v řadě skript, která pro své svěřence připravil; opět v ní pokračoval po r. 1949). Tehdy také vynikla jeho mravní autorita, jak vysvědčil A. Molnár: "Jako nikdo druhý z učitelů tehdy poloklandestinni fakulty ztělesňoval vážnost a váhu teologické odpovědnosti, prolamující se do nejvšednějších úkonů a životních postojů". Mravní statečnost víry byla kladným účinem jeho požadavku určitosti stanovisek, jaká mohla někdy i zarazit; později ji projevil zejména mimořádnou odolností vůči protiněmeckému šílení poválečných let a přední účastí na úspěšném odporu proti přípravě persekučního zákona o rodině komunistickou vládou začátkem let šedesátých.



R. 1946 se stal profesorem, na nově zřízené KEBF (1950) vědoucím katedry dějin křesťanství. Na publikačním vzmachu oněch let se podílel zejména jako mimořádně pečlivý editor. Jednak byl jedním ze dvou pražských redaktorů česko-slovenského časopisu Theologia evangelica, vycházejícího od r. 1948 (a po jeho zákazu r. 1951 na další dvě léta skrytě řídil Theologickou přílohu Křesťanské revue, která ho měla alespoň částečně nahradit), jednak uplatnil svou erudici (také hymnologickou) při přípravě bohoslužebných knih církve, a kromě toho byl vedoucím redaktorem díla, jež zůstane trvalým vědeckým počinem provázejícím tehdy již rozhodný (synodní) příklon k jednotě reformačních konfesí: jejich kritického vydaní (Čtyři vyznání, 1951). Sám zároveň zpřístupnil českým čtenářům Komenského německý katechismus Prastaré obecné křesťanské náboženství. V 60. letech redigoval jubilejní Husův a bratrský sborník, když se již předtím ke staré Jednotě Bratří upjala pozornost jeho posledního, syntetizujícího tvůrčího období. Patřila nyní zvýšenou merou i Komenskému, na vydávaní jehož díla Cs. akademii věd se též podílel; věnoval mu svou poslední monografii Jan Ámos Komenský, muž víry, lásky a naděje, životopis podrobený zpřehledňujícímu theologickému měřítku (1971). Hlavním dílem této skupiny jsou však souhrnné Dějiny Jednoty bratrské (1957, něm. 1961), jež zůstávají standardní příručkou. Podobný úsudek platí ovšem také o dalších ucelených přehledech z jeho ruky. Zatím víceméně nenahrazeny jsou i církevní dějiny českého protestantismu pro zahraničního čtenáře, vydané 1957 ve Stuttgartu (Das Reich Gottes in den böhmischen Landern). V češtině nemají dostatečné obdoby jeho učebnice, jímž se nejprve v podobě Kapitol z církevních dějin, středoškolsky didakticky zřetelných, katecheticky budujících úsudek, cílevědomě věnoval jíž od 30. let; jejich obšírnější druhý díl, Od úsvitu reformace k dnešku, zpřístupňuje i látku jinde netraktovanou, ač pochází z r. 1948. Komplexní vysokoškolskou příručku typu slavného Heussiho "Kompendia" se mu nakonec podařilo s pomocí A. Molnara, spolupracovníka na vícerých projektech poválečného období, dokončit pro prvních třináct století historie křesťanství (první předstupeň 1954, roku 1973 potom Dvanáct století církevních dějin). Základní hodnotu pro dějiny fakulty si zachová sešit 50 let KEBF v Praze, vydaný v roce jeho pensionování (1969).



(ze sborníku 75 let Evangelické bohoslovecké fakulty v Praze, který vyšel roku 1994)



Použité zkratky:





  • CV - Communio viatorum



  • ČB - Český bratr



  • ČbrK(Ev) - Českobratrský kalendář (evangelický)



  • ČMM - Časopis Matice moravské, Brno



  • EK - Evangelický kalendář



  • KJ - Kostnické jiskry



  • KR - Křesťanská revue



  • LF - Listy filologické



  • RS - Reformační sborník



  • TE - Theologia evangelica



  • ThPř KR - Theologická příloha Křesťanské revue





Bibliografii sestavil: Ota Halama, Th. D.; do elektronické podoby převedl: Zdeněk Kříž




Poslední změna: 18. březen 2017 12:48 
Sdílet na:  
Váš názor
Kontakty

Univerzita Karlova

Evangelická teologická fakulta

Černá 646/9, pošt. přihr. 529

115 55 Praha 1


Telefon.: 221 988 + číslo pobočky

Fax: 221 988 215


ID datové schránky UK: piyj9b4



Přístup k mailu



Jak k nám