„Všechen skutečný život je setkání“ je známý výrok židovského filozofa Martina Bubera (1878-1965). Odkazuje na základní lidskou zkušenost, která je zásadní i pro chápání křesťanského společenství. Nazývá se křesťanským, protože se odvolává na Ježíšovo jméno a uznává v něm zvláštní zaslíbení. Každý, kdo se zapojí do setkání se zranitelnými a potřebnými, se setkává s Bohem. To, co bylo dlouho uloženo v dlouhodobé kulturní paměti společnosti, se však stále více zapomíná „v odpoledni křesťanství“ (Tomáš Halík). Jak může křesťanské společenství osvěžit svou paměť? Jaké má v postsekulární společnosti šance ukázat sobě i druhým cestu z izolace?